Ano, byla jsem naivní

Žijete v Rusku. Máme v rozhovoru dodržovat nějaká omezení, abyste nepoškodila sebe a svoji rodinu?

Žiji mezi Moskvou a Almaty v Kazachstánu. A samozřejmě počítám s tím, že budu hovořit tak, abych dodržovala zákonné požadavky, které pro mě platí.

Loni jste veřejně odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu. Jak na to reagovali politici, úřady? A co od té doby prožíváte?

Celé to období po 24. únoru loňského roku bylo nesmírně vypjaté, takže je komplikované říct, že šlo o jednoznačnou a jedinou reakci, která by souvisela jen s tímhle vyjádřením. Samozřejmě se objevily diskuse na sociálních sítích, těch si lze ovšem nevšímat. Ale například v Baškortostánu stáhlo baškirské Činoherní divadlo z programu hru podle mojí předlohy, kterou do té doby hráli.

Žijete v zemi, kde vyjadřovat se svobodně představuje riziko, zároveň jste zvána do Evropy, kde se vás lidé opakovaně ptají na něco, na co nemůžete otevřeně odpovídat. Jaký to je pocit?

Mé knihy vycházejí v překladech, takže mám příležitost dostat se do Evropy. Vzhledem k tomu, jak se situace v Rusku vyvíjí, mám pocit, že dialog je to poslední, co zůstalo a co dává smysl. Proto má pro mě čím dál větší hodnotu mluvit s lidmi – i o tom, jaký je dnes život v Moskvě. Mojí největší obavou je izolace Ruska, která už je teď a nejspíš bude i v budoucnu. Takže za sebe vnímám, že to jediné, co mohu dělat, je snažit se s tím svými malými silami bojovat.

Zmíněná izolace se promítá do toho, že my v České republice teď vůbec netušíme, co v Rusku vzniká za současnou kulturu. Jsou výjimky jako vaše knihy nebo letos v Evropě včetně Česka uvedený nový film Natalije Meščaninovy Jedno malé noční tajemství, ale ten se v Rusku nejspíš vůbec nedostane do distribuce. Jaké věci tedy teď v Rusku vznikají?

Ačkoli tvorbu Natalije Meščaninovy mám moc ráda, tak tenhle nový film jsem vůbec nezaznamenala. Pokud tedy bych měla říct, co pro mě dnes znamená kultura v Rusku, tak to je snímek Andreje Smirnova Za nás s vámi!, který se natáčel a stříhal v roce 2022 a hodně otevřeně odhaluje totalitní režim. Pro mě je naprosto neuvěřitelné, že se podařilo v roce 2022 něco takového natočit. Stejně tak pro mě představuje kulturní událost dokumentární film Hladomor Maxima Kurnikova a Alexandra Archangelského zachycující události ve dvacátých letech. Měl premiéru na konci minulého roku v moskevském Okťabru, které platí za jedno z hlavních, oficiálních kin. Pravdou ovšem je, že poté byla snímku odebrána distribuční oprávnění.

To jsou ale podle všeho věci, které se k většině Rusů dostanou jen málo...

Takhle bych to neformulovala, ačkoli třeba Hladomor byl stažen z distribuce, je možno jej vidět na YouTube i na dalších platformách. Neznám číslo, ale troufám si tvrdit, že má miliony zhlédnutí.

Za román Děti Volhy jste dostala oficiální ruskou státní cenu Velká kniha. Jak dnes vůbec funguje oficiální linie v ruské kultuře? Změnili se třeba členové komisí nebo existuje nějaké nevyřčené pravidlo, že kulturní věci, o kterých se teď bavíme, nemají dostávat oficiální ocenění?

Proměnilo se všechno. A nejspíš pro vás nejsem ten nejlepší respondent, protože se přiznám, že se snažím politiku detailně nesledovat. Kultura se stala součástí politiky. Jsem přesvědčená, že do roku 2022 byla oblastí, kde se dalo otevřeně mluvit a diskutovat o ruské, potažmo sovětské minulosti. Jakákoli událost, ať už to byl film, divadlo, kniha nebo výstava, vyvolala na široké kulturní platformě obrovskou vlnu pozornosti a diskusí, přičemž debata se nevedla ani tak o konkrétním díle, ale právě o vztahu k sovětské minulosti. Potřeba debatovat o těchto věcech byla obrovská. Platí to i pro mou zatím poslední knihu Vlak do Samarkandu, která vyšla předloni. Vyvolala obrovské pozdvižení a veřejnou diskusi; někdy to bylo dost divoké, na hraně. Ale jak už jsem zmínila, nebrala jsem si to osobně – protože i tady šlo hlavně o vyjasňování si vztahu k sovětské minulosti.

Jak to vypadalo?

Byly tu dva směry výtek. Pro jedny můj román očerňuje sovětskou minulost, je lživý, ty věci se prý odehrály úplně jinak. Další kritici tvrdili, jak lehce, dokonce s prvky dobrodružnosti, se tu uchopuje zásadní téma, o kterém takhle jednoduše mluvit nelze. Střet v debatách byl tedy jednak o tom, jaká ta minulost byla, jednak o tom, jak o minulosti vůbec máme nebo smíme mluvit. Po únoru 2022 se tohle všechno změnilo – žádné debaty už neprobíhají, zcela umlkly.