Čtyři rychlosti pro Evropu. Rozbíhá se debata o tom, jak se musí změnit EU, aby mohla přijmout Ukrajinu.

V české debatě už stačil zdomácnět termín dvourychlostní Evropa. Objevuje se už od vstupu do EU v roce 2004, a to pokaždé, když někdo navrhne prohloubení evropské integrace, což není v české kotlině populární téma. Domácí politici v tu chvíli zpravidla řeknou, že se nic neděje, když EU pojede na dvě rychlosti, přičemž Česku stačí ta druhá, méně integrovaná a pomalejší rychlost.

Do tohoto přišel na konci září francouzsko-německý návrh, který mluví hned o čtyřech rychlostech. Analýza skupiny akademiků z Francie a Německa se snaží odpovědět na otázku, jak by se měla EU změnit uvnitř, aby se mohla rozšířit navenek. Rozšíření coby klíčová politika EU leželo dlouho u ledu, ruský útok na Ukrajinu ho však plně vrátil do života. Evropští politici uznávají, že k posílení bezpečnosti celého kontinentu musejí přijmout země, které – zjednodušeně řečeno – volí mezi Západem a Ruskem to první.

Ve frontě čekají Ukrajina, Moldavsko, podmíněně Gruzie a šest zemí západního Balkánu. Ze stávající sedmadvacítky se tak potenciálně může stát šestatřicítka. Všechny čekatelské státy jsou z bývalého východního bloku a posunou těžiště EU dál na východ. Všechny jsou chudší než současná nejchudší země EU Bulharsko a mají mezi sebou obrovskou, zemědělskou a válkou rozvrácenou Ukrajinu. Pokud by se nezměnila stávající rozhodovací pravidla EU, Ukrajina by počtem svých zástupců dominovala hlavním evropským institucím a měla by nárok na absolutně nejvíc peněz z evropského rozpočtu pro farmáře, regiony a úředníky.