Výstava týdne

Opravdu málokdo zná tak dobře katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě jako památkář Petr Chotěbor. Vždyť na Hradě pracuje už jednačtyřicet let. Pohled, který se mu pravidelně nabízí z lešení do interiéru katedrály během jejích nikdy nekončících oprav, mají nyní možnost spatřit návštěvníci výstavy Okna svatovítské katedrály, která probíhá v Císařské konírně Pražského hradu.

Nejprve si „prosvištíme“ správná slovíčka. Vitráží je v katedrále jen pár, najdeme je v oknech „s atypickými, bezpečnostními a nebarevnými výplněmi“, jak informuje úvodní panel výstavy. Zato malovaných vitrají je v chrámu nepočítaně. Ty nejstarší ze 14. století se nám dochovaly jen ve zlomcích a v expozici leží v jedné z vitrín. Jinak akci dominují zbrusu nové fotografie, které v perfektních detailech zdokumentovaly podobu ostatních oken během nedávných oprav katedrály. Snímky jsou na zdech doprovozeny podrobnými údaji o objednatelích vitrají, donátorech, autorech námětů, uměleckých návrhů a v neposlední řadě i o zhotovitelích.

Většina oken v katedrále vznikla v letech 1865–1969. V čele s tím největším, 160 m2 velkým oknem na jižní straně příčné lodi, pro které Max Švabinský navrhl ve třicátých letech scénu s posledním soudem. Pozoruhodná je ale třeba také Hasenburská kaple. Tu v roce 1933 pojal Cyril Bouda jako scénu s kladením základního kamene k dostavbě dómu z roku 1873 a umístil do ní Františka Palackého, kapelníka kůru Jana Nepomuka Škroupa a také donátora okna, břevnovského velkostatkáře Jana Kolátora, který jako malý hoch podává kardinálovi Bedřichu knížeti ze Schwarzenbergu kladívko a lžíci.