Od smaženky ke smažence

Je opravdu lepší vyhořet než se stěhovat? Ne tak docela: vyhořet nechce asi nikdo a nové místo přináší vedle nezbytných zmatků spojených s přesunem dobrodružné výzvy. Osaháváme si okolí, kam je prima jít se projít nebo s dětmi na hřiště, oťukáváme si sousedy. A ocitáme se také „na lovu“: prozkoumáváme, ve kterém obchodě mají čerstvou zeleninu (a nemíchají do ní povadlou), kam jít pro dobrý chléb, kde máme nejbližší vietnamskou večerku coby jistotu, když doma něco chybí. Kromě toho zkoumáme v roli amatérských food kritiků okolní restaurace; kromě jejich kvality i to, zda personál nejsou arogantní tupci.

Je ve finále jedno, zda jde o stěhování z jedné městské čtvrti do druhé, na druhý konec republiky nebo do jiné země. A tohle všechno platí také při stěhování se s prací (neplést si s „za prací“), nyní žhavě i pro Respekt. Už týden se zabydlujeme v samém centru Prahy kousek od Václaváku. Redakce se za éru své existence stěhovala osmkrát. Všude – někde více, někde méně – sehrávala svoji roli kuchyňka, místo setkávání a někdy také kolbiště strávníků a jejich gastronázorových proudů (na dvojvařiči se ohřívá v kastrůlku šest nožiček párků, vedle něj jak horský potůček bublá krkonošské kyselo) a taky přístupu k uklízení v podobě po sobě nemytých hrnků v dřezu a nevábných zbytků v ledničce.

Příští stanice Bolzanova