Den, kdy Dubček odstartoval normalizaci

V půli listopadu před pětapadesáti lety, přesně 14. listopadu 1968, se sešel Ústřední výbor Komunistické strany Československa, v němž byly stále ještě největší hvězdy tehdejšího reformního programu známého pod jménem „pražské jaro“ – například Alexander Dubček, Oldřich Černík nebo Josef Smrkovský. Uběhly necelé tři měsíce od nočního přepadu Československa pěticí Kremlem vedených komunistických armád a československá veřejnost se s přítomností okupantů stále odmítala smířit. Dubček a jemu blízcí kolegové v Ústředním výboru KSČ – de facto nejvyšším orgánu vedení země – přišli s návrhem programového prohlášení, které mělo podle jejich slov „uklidnit situaci ve straně i společnosti“ a zachránit „pozitivní reformní rysy stranické politiky“. To první se nakonec za vysokou cenu podařilo, to druhé spadlo pod stůl: podle historiků se listopadová schůze komunistických pohlavárů stala zlomem, který okupovanou zemi nasměroval k tuhému kolaborantskému režimu, jemuž sami jeho stvořitelé dali jméno „normalizace“.

V tu dobu v Československu od 21. srpna tábořilo 75 tisíc vojáků, v drtivé většině ze Sovětského svazu. Už v září schválil komunisty ovládaný parlament znovuobnovení cenzury a ve snaze zabránit demonstracím proti okupaci země zásadně omezil shromažďovací právo – tím vzaly zasvé dvě základní „reformy“ pražského jara. V říjnu schválila československá vláda a parlament smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území.

ÚV KSČ nebyl ještě v listopadu zcela jednotný a Dubček se snažil kompromisem získat členy ústředního výboru na svou „reformní“ stranu. S odstupem času je zřejmé, že on a jemu blízcí soudruzi už v té době vzdali veškerý svobodomyslný rozměr svých původních reforem (kvůli kterým sem koneckonců Kreml poslal vojsko), ale podle dobového tisku měli stále ještě velkou důvěru občanů.

To, co Dubček předložil ÚV ke schválení, byl návrh reformy bez „extrémů“. Pod extrémy Dubček a jeho podporovatelé zahrnuli jakékoli pokusy o zakládání opozičních stran nebo hnutí a především svobodná média, která podle Dubčeka prosazovala příliš „pravicovou“ politiku. Reforma bez extrémů kapitulovala před Moskvou a noční přepad suverénní země v souladu s jejím viděním popisovala jako „bratrskou internacionální pomoc v záchraně socialismu“.