ANO: Nechci děkovat Zemanovi

Několikahodinová fronta, která se během ledna táhla od Vltavy nahoru na Pražský hrad, připomněla, že nakládání s českými korunovačními klenoty je třeba změnit. Nejde o samotné čekání, to může být uprostřed každodenního shonu docela prospěšné, pokud nemrzne. Jde o okolnosti, za nichž se čeká.

Svatováclavská koruna a její doplňky se v Čechách těší až posvátné úctě, přitom ale není přesně jasné proč. Váže se k národnímu oblíbenci Karlu IV., ale moc, již koruna symbolizuje, byla dávno lidem této země poražena, zašlapána do země a nikdy se vážně neuvažovalo o jejím obnovení. Koruna tedy ztratila svůj původní charakter a stala se mlhavou vzpomínkou na minulost a dost drahým blyštivým předmětem.

Jeho vznešenost je uměle udržována světskými rituály, jako je uzamykání na sedm klíčů rozdaných mezi reprezentanty republiky. Je docela fajn, že se musejí při vyjímání a ukládání klenotů scházet a udržuje se tím pospolitost. A dobré je i místo, kde se scházejí – tajemná komora v kapli svatého Václava v katedrále. Tato hra na dobrodružství a tajemství má ale své netajemné a nedobrodružné linie. Pokud chce někdo klenoty vidět jen jako artefakt, musí čekat na laskavé svolení prezidentské kanceláře, která není vázaná přesnými termíny. Vystavení klenotů závisí na její libovůli a fronta z podhradí pak nejvíc připomíná ponižující děkovné procesí. Pokud to tak někdo nevnímá, bez problémů, ale co ti z daňových poplatníků, kteří to tak vnímají a nechtějí to podstupovat?

S korunou má být proto nakládáno tak, jak si z rozhodnutí lidu této země (myslím to rozhodnutí, kterým se rušila monarchie) zaslouží. Žádné umělé posvátno, žádná pohádková tajemství, žádná dodatečně vytvářená úcta bez srozumitelného obsahu, žádné poklonkování. Tápání, čím dnes pro Česko korunovační klenoty jsou, by se mělo rozčísnout jejich umístěním do domu pro staré vzácné předměty bez praktického využití – tedy do muzea. Způsob ochrany je pak pouze technickou a finanční otázkou, která se dá vyřešit.