Na trampolíně slávy

Zvolili cestu, kterou se nikdy žádná rocková kapela před nimi nevydala: buď v ní neviděla smysl, nebo se jí štítila. Ačkoli má čtveřice Måneskin v něčem velmi dřevní a retro přístup k hudbě, pokud jde o marketing a sebepropagaci, povedl se jim geniální tah. Účast v italském televizním X Factoru, kde skončili druzí, je vytáhla z klubů do národní hitparády a předloňské vítězství v soutěži Eurovize, jejíž finále sledovalo 183 milionů diváků, je pak katapultovalo na světovou úroveň.

Kapela, která nikdy neměla problém zahrát na ulici nebo v baru, udělala něco, co umělci vzešlí z takového prostředí nedělají. Využili leckdy s despektem hodnocené a kýčovité televizní show k vlastní prezentaci – a vyšlo jim to dokonale. Čtveřice raných dvacátníků z Říma se nyní těší i z nominace na Grammy a má čerstvě venku album Rush!, které je stejně bláznivé a divoké, jako byl start jejich kariéry. Když v profilu pro hudební magazín NME popisovali důvody pro účast v televizních soutěžích, konstatoval bubeník Ethan Torchio, že je brali jako „trampolíny ke slávě“. A odrazili se z nich k hodně vysokému skoku. Zatímco většina vítězů soutěže Eurovize končí do roka v zapomnění a mezinárodní popularitu přinesla víceméně jen Abbě a Céline Dion, v Måneskin jako by zažehla oheň.

Måneskin objevili rock pro generaci, která rock už dávno neposlouchá. Na pódiu mají mezi sebou neuvěřitelnou chemii a z dějin rocku si hravě a chytře půjčují, co se jím hodí. Nejsou puristé. Zpracovávají po svém vše od Led Zeppelin přes T. Rex a Red Hot Chili Peppers nebo Franz Ferdinand a k tomu klidně přihodí coververze od Britney Spears nebo Black Eyed Peas. Živě by to měli předvést i v Praze 14. května na koncertě v O2 areně. Svou všežravostí a neortodoxním přístupem k tvorbě, marketingu i slávě sice dráždí publikum tradičního rocku, ale generace Z to oceňuje – i to je důvod, proč Måneskin figurují ve světových hitparádách a streamovacích žebříčcích jako jedna z opravdu maličké hrstky kytarových kapel.