Nečtěte. Přísně tajné.

Co si máme odnést z poznání, že se Donaldu Trumpovi, Joeu Bidenovi a, jak se nově ukázalo, i Miku Pencovi doma povalují utajované dokumenty? Než na tuto otázku odpovím, dovolte mi citovat několik faktů. Jeden esej zveřejněný v roce 2004 odhadl počet existujících utajovaných dokumentů v USA na 7,5 miliardy. V roce 2012 byly každou vteřinu utajeny tři vládní materiály, jen za zmíněný rok jich tak odhadem bylo 95 milionů. Jakým tempem se utajuje, dnes nikdo netuší. V roce 2019 měly zároveň k utajovaným informacím přístup čtyři miliony osob, jedna třetina z nich pak k materiálům označovaným jako „přísně tajné“, což je nejvyšší stupeň utajení.

Skutečným skandálem je tak prostý fakt, že americká vláda pracuje se systémem utajování, který se zcela vymkl kontrole a představuje reálnou hrozbu pro samotný systém demokratického vládnutí.

Pššš!

K tomu mi dovolte jednu politickou poznámku. Je pravdou, že výše popsaný problém nikdo příliš neřešil, když se ukázalo, že utajované dokumenty drží Donald Trump ve své rezidenci Mar-a-Lago. Diskutovat se o nich naopak začalo teprve ve chvíli, když stín stejného provinění padl na prezidenta Bidena. Částečně je to dvojí metr a stojí za ním politická předpojatost. Důležitou otázkou nicméně bylo i Trumpovo chování, obzvláště to, že dokumenty odmítl odevzdat a ignoroval žádosti ministerstva spravedlnosti. To je důležitý rozdíl, nic to však nemění na podstatě věci. Vzhledem k tomu, jak šílený celý systém utajování vlastně je, by bylo s podivem, kdybychom přísně utajovaných materiálů nenašli v domácnostech vládních představitelů více.