Bezvýznamnost

Nejdřív vypadá prostě jen jako dívka, vedle které chce člověk sedět ve vlaku, a právě proto si k ní také Karla přisedne: je hezká, ale ne rušivě, ne tolik, aby to přitahovalo pohled, má čistou, souměrnou, nevýraznou tvář, hladké vlasy, které ji po stranách rámují jako splývavé závěsy v hotelovém pokoji, a právě tak je i oblečená: čistě a nenápadně, světle šedý rolák, tenoučký náramek; čiší z ní jistá nevtíravá zaopatřenost, člověk tuší, že kdyby se k ní naklonil hodně blízko, ucítil by jemnou vůni šamponu a deodorantu. Před sebou má notebook, v uších sluchátka a listuje nějakými papíry, do nichž si sem tam něco poznačí. Průsvitná přítomnost. Určitě studentka medicíny nebo práv.

Karla se svalí na sedadlo a snaží se popadnout dech, na rtech má po běhu stále idiotský, bezdůvodný úsměv. Svléká si bundu, šálu, svetry, oblečení jí padá na zem, Karla se shýbá, šustí to, je jí tu nějak moc. Ráda by, kdyby jí někdo ten zadýchaný úsměv opětoval. Ale dívka upírá oči do papírů.