Zatím píšu blbosti

„Už jsem na tom byl i líp. Ale jak vidíte, není to tak špatné, velká zranění se zahojila, mám cit v palci i ve spodní části dlaně,“ odpověděl minulý týden britský spisovatel Salman Rushdie na dotaz amerického magazínu The New Yorker, jak se cítí po útoku nožem, jehož terčem se loni v srpnu stal přímo na pódiu literárního festivalu v New Yorku. Rushdieho tehdy vážně pobodal čtyřiadvacetiletý Američan sympatizující se šíitským extremismem (zda byl jeho čin přímo motivovaný nenávistí vyvolanou fatvou, rozsudkem smrti, který na Rushdieho uvalil v roce 1989 íránský ajatolláh Chomejní v reakci na jeho knihu Satanské verše, ale dodnes není jisté).

Obsáhlý rozhovor s pětasedmdesátiletým autorem, který nyní pro The New Yorker vedl novinář David Remnick, je první od loňského léta, jejž spisovatel poskytl nějakému médiu.

Od útoku Rushdie zhubl téměř dvacet kilo a oslepl na levé oko, kvůli čemuž nosí tmavé brýle. Když čte, tak na iPadu, aby si mohl nastavit písmo tak, jak mu vyhovuje. „Píšu velmi pomalu, necítím špičky prstů. Zlepšuje se to. Ale je to složité, sednu si s tím, že budu psát, a nic se neděje. Nakonec napíšu blbosti, které druhý den smažu,“ popisuje Rushdie směsici fyzických i psychických problémů, které ho i téměř půl roku po útoku provázejí.

Když byla na Rushdieho v roce 1989 uvalena fatva, následující roky prožil spisovatel v Londýně se stálou ochrankou po boku. V roce 2000 se přestěhoval do New Yorku a dovolil si více volnosti, v posledních letech se po městě pohyboval prakticky bez omezení. Vyčítá si to teď? „Sám sebe se ptám na to samé. A nevím. Měl jsem díky tomu dvacet let plnohodnotnějšího života, napsal jsem spoustu knih. Je tohleto chyba?“