Svržení boha

Nebyl to dav ovládaný smutkem... Tam, kde bylo volněji, se debatovalo a žertovalo stejně jako v davu, který jde na fotbalové utkání. V tomto davu se také kradlo a sahalo pod sukně, pila se vodka rovnou z lahví, střežených v kapse. Byl to dav stmelený vůlí nenechat si ujít podívanou, ať už to je pohřeb nebo poprava,“ popisuje v knize Mráz přichází z Kremlu někdejší československý reformní komunista Zdeněk Mlynář svoje zážitky ze Stalinova pohřbu, jehož se v roce 1953 účastnil jako třiadvacetiletý student práv na Lomonosovově univerzitě v Moskvě.

Stalin zemřel před sedmdesáti lety, 5. března 1953. Z pozice moskevského tajemníka strany a jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků pohřeb tehdy sledoval i následující sovětský vůdce Nikita Chruščov. Stalina si vážil, ale také se ho bál a nenáviděl ho – mstivý a nevyzpytatelný diktátor se nepříliš vzdělanému a inteligentnímu aparátčíkovi mnohokrát posmíval, ponižoval ho a zesměšňoval. Chruščov, který se ve třicátých letech sám podílel na stalinských zločinech, si zároveň uvědomoval, kolik chyb Leninův následovník udělal a o kolik životů zemi svými čistkami připravil. Jakmile vystřídal Stalina v pozici vůdce, nechal popravit všemocného šéfa bezpečnostního aparátu Lavrentije Beriju a začal plánovat svržení Stalinova kultu. Obával se, že pokud to neudělá on, ujme se toho někdo jiný a označí jej za Stalinova spoluviníka.

Chruščovova hvězdná chvíle přišla 25. února 1956, kdy na uzavřeném jednání sjezdu komunistické strany přednesl slova, která byla později na Západě zařazena mezi třináct nejvýznamnějších projevů 20. století. Emotivně mluvil o čistkách ve třicátých letech nebo o Stalinově podílu na vraždě moskevského stranického lídra Kirova i dalších desítek lidí, kteří skončili ranou do týla. Zmínil deportace celých národů, antisemitské čistky, Stalinovy chyby před i po přepadení SSSR nacistickým Německem… Nebyla to jen chladná informace o změně stranického kurzu, ale zapálené účtování se zločincem. „V sále vládlo hrobové ticho a po skončení projevu se delegáti rozcházeli – zaražení, zděšení, otřesení. Jako když věřící odcházejí z chrámu, kde jim kněží právě sdělili, že jejich bůh byl pěkný darebák a lump,“ napsal před časem v Respektu historik Jan Adamec.