2024: rok opatrného optimismu

Bude v Česku v roce 2024 líp? A na čem to záleží? Šéf opozičního hnutí ANO Andrej Babiš by zřejmě odpověděl, že na co nejrychlejším pádu úřadující vlády. Ta má ale ještě před sebou téměř dva roky a měly by být podle premiéra lepší než ty uplynulé, které poznamenal šok z ruského dobyvačného útoku proti Ukrajině. Ve vánočním projevu Petr Fiala slíbil návrat inflace do předcovidových let, rekordní množství nových kilometrů dálnic nebo pokroky v digitalizaci státu. Zda to bude stačit Česku k obecné spokojenosti, není jisté. Ovšem začátek roku vypadá skutečně z pohledu státu lépe, než jsme byli v poslední době zvyklí.

Protože to je důležité

Pád inflace je podle všeho realitou, potvrzenou před Vánocemi rozhodnutím České národní banky snížit poprvé po 43 měsících úrokovou míru. Spolu se začátkem platnosti úsporného balíčku a kalendářní polovinou Fialova mandátu tak vzniká v práci vlády něco jako psychologický předěl, který by mohl kabinet podtrhnout pečlivější inventurou svých plánů a aktualizovaným programovým prohlášením pro zbývající dva roky. Z něj bychom se dozvěděli přesně, nikoli jen přibližně, co chce pětikoalice ještě zvládnout. Tentokrát by tak učinila na základě plné zkušenosti s válkou a jejími důsledky, aby veřejnost dostala co nejrealističtější zprávu, s čím počítat a na co se ze strany vlády připravit.

Pokud bychom vzali jako stručný průvodce nadcházejícím rokem 2024 Fialův vánoční projev, tak zdaleka nejdůležitější byla ta část, která zazněla skoro jako do počtu a vešla se do jedné krátké věty. V ní premiér řekl: „Investujeme také do naší bezpečnosti a obrany, protože je to důležité.“

Ano, je. Jakkoli vláda schytává více či méně oprávněnou kritiku kvůli chybám při nakládání s penězi, minimálně v jedné výdajové položce historie Fialův kabinet ocení. Pokud v listopadu vyhraje americké prezidentské volby Donald Trump nebo později nějaký jeho obdivovatel, začne být v Evropě mnohem oceňovanější komoditou odpovědnost, s níž si jednotlivé státy plní své obranné spojenecké závazky a – řekněme si to otevřeně – připravují své armády na to čelit reálnému ruskému nebezpečí.

Přitom právě v tomhle udělalo Česko za poslední dva roky výrazný posun dopředu. Za minulé vlády reálně hrozilo, že Českou republiku zastihne ústup USA z Evropy v pozici černého pasažéra, který se v tak klíčovém aspektu politiky, jakou je národní bezpečnost, veze na úkor ostatních. To se teď díky Fialově vládě odpovědně reagující na tvrdé vnější okolnosti reálně mění. Velké zbrojní kontrakty je třeba ještě dotáhnout do konce, české nastavení vůči vlastní armádě ale konečně dostává podobu, která je adekvátní mezinárodněpolitické situaci.

Nejvyšší priorita

Trvající ruská agrese na Ukrajině dál staví výzvy i před českou diplomacii. Stojíme před vážnou hrozbou, že demokratický svět podcení tento čas, kdy se možná rozhoduje o bezpečnosti a svobodě v Evropě na mnoho let dopředu