České potraviny mohou být levnější

Nejspíš to znáte – stojíte v supermarketu a kroutíte hlavou nad cenovkami: nazelenalá rajčata za 90 korun, 100 gramů plátkového sýra skoro za čtyřicet, jogurt za dvacet, mléko téměř za třicet. Nakupujete už jen v akcích; máte pocit, že ceny neustále rostou a zboží mimo slevy si už nemůžete dovolit.

Statistické údaje váš dojem kupodivu potvrzují jen částečně. Ceny potravin v Česku podle dat Eurostatu z loňska (novější zatím nejsou) patří v Evropě k podprůměrným. A jak nedávno ukázaly Hospodářské noviny, díky rostoucím platům a důchodům si třeba u másla a některých druhů masa může průměrný Čech dovolit za svůj příjem koupit více těchto potravin než dříve. Jinde, třeba u chleba, mléka nebo vajec to ovšem už tak jednoznačně nevypadá.

A ani se zmíněnými údaji Eurostatu to není tak jednoduché. Loni totiž české ceny rostly v rámci Evropy nadprůměrně rychle, takže průměrná hodnota za celý rok nemusí spolehlivě odrážet, kam až vyšplhaly. Ošidnost tohoto ukazatele ostatně ukázal i podzimní „nutellový“ nákup premiéra Petra Fialy v náhodném německém supermarketu: Spolková republika je sice ve zmíněném evropském žebříčku potravinové drahoty daleko výš než Česko, přesto tam potraviny v premiérově nákupním košíku vyšly levněji.

Ceny u nás navíc rostly až do letošního dubna, nikoli jen do konce roku 2022. Poté růst, který začal již na podzim 2021, přešel ve stagnaci a mírný pokles. Debatu o cenách potravin ovšem nedávno znovu nastartoval hlavní lobbista obchodních řetězců, šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza: Po schůzce s ministrem zemědělství Markem Výborným novinářům sdělil, že ceny potravin od ledna neklesnou, ačkoli se DPH na potraviny od nového roku snižuje o tři procentní body, ale naopak stoupnou – prý kvůli tomu, že firmy, které obchodním řetězcům potraviny dodávají, zvýší pod tlakem rostoucích nákladů na energie své ceny o 10–15 procent

Výrok vyvolal výbuch nespokojenosti. Zaprvé jím Prouza možná porušil pravidla hospodářské soutěže, protože může být chápán jako signál ke koordinovanému zdražení. Zadruhé sílí podezření, že zdražování nelze vysvětlit jen růstem cen energií a dalších vstupů. Veřejnost je s čísly na cenovkách v supermarketech každopádně nespokojená a její frustrace dále prohlubuje propad popularity současné vlády.

V takové situaci nemá cenu argumentovat tím, že podle Eurostatu na tom Česko zase tak zle není. Je potřeba podívat se na to, jak u nás funguje potravinářský trh, a zjistit, zda by nemohl fungovat lépe. 

Modří proti červeným

Srovnávání trhu například s polským, nabízejícím podstatně levnější potraviny, vede až do časů komunistické kolektivizace na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. V Polsku sice proběhla také, půda se tam ale začala vracet původním vlastníkům už po Stalinově smrti. Po pádu komunismu tam tudíž fungovaly – a dodnes fungují – tisíce malých rodinných farem. Ty se postupně začaly spojovat do zpracovatelských družstev: pěstujete třeba zeleninu a sdružíte se s dalšími podobně zaměřenými farmáři, abyste nemuseli prodávat jen úrodu, ale vydělali i na jejím zpracování – třídění, čištění, balení a podobně.

V českých zemích naopak za komunismu žádný návrat pozemků původním majitelům neproběhl a i po listopadu tady zůstala spousta zemědělských podniků s výměrou kolem dvou tisíc hektarů a vyšších (průměrná velikost pozemků na jeden podnik je u nás největší v EU). Tyto silnější podniky, hospodařící často na pronajaté půdě, zároveň měly k dispozici levnou pracovní sílu, takže je nic netlačilo k tomu, aby se v zájmu prosperity sdružovaly do vzájemně si konkurujících zpracovatelských družstev jako třeba v Rakousku, kde tato družstva fungují také. „Zpracovatelská družstva u nás prakticky neexistují, spočítal byste je na prstech,“ shrnuje výsledek místopředseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jan Štefl.

Místo toho se zpracovatelský trh, trh výrobců potravin, vyvíjel jinak: „Antimonopolní úřad schvaloval všemožné nákupy malých podniků velkými,“ kritizuje postup strážců férovosti podnikatelského prostředí ekonomka a statistička Jana Matesová. Přinejmenším od přelomu tisíciletí jsme podle ní svědky toho, že se stát nesnaží zajišťovat na trzích soutěživost. „Projevuje se to při určování koncepce antimonopolního úřadu i výběru jeho šéfů,“ říká ekonomka, která v minulosti pracovala ve Světové bance. Vlády si do vedení úřadu v minulosti vybíraly politické nominanty „bez elementární znalosti problematiky“, podle Matesové schválně, kvůli lobbistickým tlakům, které se projevují všude na světě, některé státy jim ale dokážou odolávat lépe než Česko.