Jak sudetští Němci z Lubů ovlivnili zvuk Beatles

Někdejší rozdělení dvou světů je dodnes vepsáno přímo do krajiny. Mezi oběma částmi bavorského maloměsta se rozprostírá asi sto metrů široké pole. V západní půlce stojí různorodé domy, včetně starých statků s kamennými zdmi, v té východní dominuje sériová zástavba malých domků. Dnes už se rozdíly smyly, ale obyvatelé obou částí obce se třemi tisíci obyvateli po desítky poválečných let mluvili odlišným nářečím, živila je rozdílná práce a ve volném čase zpravidla zůstávali ve své „polovině“. 

To, co vypadá jako provinční příběh z německého venkova, je ve skutečnosti organická součást českých dějin. Ačkoli se tato jejich epizoda už více než sedm desítek let odehrává za hranicemi země. Do oné jednolité východní části městečka Bubenreuth, která počátkem padesátých let minulého století vyrostla na zelené louce, se totiž přestěhovala naprostá většina obyvatel Lubů (dříve Schönbachu) na Chebsku. V české debatě se už roky otevřeně mluví a píše o odsunu českých Němců a o konkrétních zločinech, které ho doprovázely. Osudy bývalých krajanů po samotném vyhnání ale zůstávají na okraji zájmu. Jako by to byl zahraniční, až příliš vzdálený příběh. 

Právě rozdělené městečko ležící asi třicet kilometrů severně od Norimberku přitom s trochou historické fantazie naznačuje, jak mohl život v českém pohraničí pokračovat, nebýt odsunu a komunistického zestátnění. Luby totiž bývaly jedním ze světových center výroby smyčcových nástrojů, kytar nebo mandolín – a tamní rodáci svůj průmysl v novém domově obnovili a rozvinuli. 

Housle a pluh

Přesun hudebního průmyslu ze Sudet do Bavorska před lety nastartovali američtí vojáci, kteří po vítězství nad nacisty toužili po brnkání na jazzovou kytaru. Tehdejší Schönbach osvobodil prapor generála Pattona, který byl hned v červnu 1945 nahrazen novými jednotkami a přesunut do velké základny u Norimberku. Vojáci s sebou z Československa vzali i vyhlášeného výrobce jazzových kytar Arnolda Hoyera: na dvou náklaďácích převezli celou jeho dílnu a mobiliář. V tanečním sále lokálu nedaleko Norimberku Hoyer výrobu obnovil a Američané byli jeho prvními zákazníky. 

To vše se rozkřiklo nejen v Lubech, ale skrze dopisy i mezi příbuznými, kteří ještě byli ve válečném zajetí nebo v německých lazaretech. Po propuštění na svobodu si k Hoyerovi našli cestu, tak jako Fred Wilfer, který poté od Američanů dostal zajímavou práci. Stal se řidičem náklaďáku, který do Plzně či Karlových Varů rozvážel americkým vojákům potraviny. „Na zpáteční cestě se s prázdným náklaďákem vždy stavil v Schönbachu. Nabral další stroje a desítky let sušené dřevo, bez kterého se špičkové hudební nástroje nedají vyrábět. A odvezl to do Bavorska,“ říká historik a rodák z Bubenreuthu Christian Hoyer. „Obyvatelé Lubů věděli, že jejich stroje jsou zestátněné a oni budou muset brzy odejít. Využili tedy šanci – a pašovali.“

Vše se dělo s vědomím Američanů a americká uniforma chránila „pašeráka“ Wilfera před případným zásahem českých úřadů. Operace pokračovala až do konce listopadu 1945, kdy Američané ze západních cípů Československa odešli a nahradila je sovětská armáda. I pak se ještě stroje, třeba rozebrané na malé součásti, v ruksacích pašovaly přes zelenou hranici. Fred Wilfer, jak říká historik Hoyer, ze strachu ze zatčení už nikdy Československo nenavštívil. A to i přesto, že v Lubech i po odsunu zůstali jeho rodiče.

V roce 1946 se rozjela hlavní fáze odsunu českých Němců a další osud rodáků ze Schönbachu nebyl typický. Američané chtěli vyhnance rozprostřít po celém Bavorsku, ve snaze podpořit jejich integraci do nového domova. Pro uprchlíky ze sudetských měst a mikroregionů, kde býval velmi specifický i specializovaný průmysl, však pravidlo často neplatilo. Pokud totiž mělo dojít k obnově daného odvětví v Bavorsku, tak museli odborníci z různých vzájemně se doplňujících řemesel bydlet blízko sebe. To byl příklad Neugablonz, tedy Nového Jablonce, kde znovu vykvetla tamní bižuterie, nebo krušnohorských rukavičkářů, kteří se sestěhovali ve Švábsku. A také hudebního průmyslu ze Schönbachu.  

Některé vlakové transporty je dovezly do jihobavorských Alp, kde leželo bavorské centrum výroby houslí. Jejich příjezd ale narazil na silný odpor místních starousedlíků. „Druhým důležitým odvětvím v tom regionu byl turismus a místní se k němu po válce chtěli co nejdříve vrátit. A teď jim Američané do pokojů pro hosty ubytovali zchudlé uprchlíky ze Sudet. To dělalo zlou krev,“ říká Christian Hoyer. Hledalo se tedy jiné řešení a to se – po několika dalších zápletkách, které spojoval odpor bavorských starousedlíků proti přijetí kulturně trochu odlišných českých Němců – našlo v Bubenreuthu. 

„Bylo to výjimečné rozhodnutí místní obecní správy, která se sama jednohlasně usnesla, že se ve svém domově stane menšinou,“ říká Hoyer. Bubenreuth měl před druhou světovou válkou asi 400 obyvatel a během pár let na základě tohoto rozhodnutí z roku 1949 počet obyvatel narostl ke třem tisícům. Z čistě zemědělského zapadákova se stalo hudebním průmyslem utvářené město s obchodními vazbami do celého světa. Zástupci nových obyvatel logicky ovládli většinu v zastupitelstvu a u vyšších instancí prosadili, aby Bubenreuth získal i městský znak. Jsou v něm dva symboly: housle a pluh.

Podnikatelská tkáň

Vyhnanci z Lubů bleskově nastartovali výrobu. „Děda s otcem po druhé světové válce napsal bývalým klientům. Sdělil jim, že válka skončila a že zase mohou dodávat,“ říká Max Junger (58), který dnes vede rodinnou firmu Pyramid Saiten s datem vzniku 1850. Jeho firma bývala koncem devatenáctého století největším výrobcem hudebních nástrojů v Rakousku-Uhersku, s katalogem výrobků čítajícím 250 stran. Po první světové válce se specializovala na výrobu strun a stala se v oboru jedním ze světových lídrů.