Rozkoš, nebo bolest

To největší grungeové šílenství sledoval Mark Lanegan (1964–2022) zpovzdálí. Zatímco z jeho přátel Kurta Cobaina a Layna Stayleyho se na počátku devadesátých let stávaly světové rockové hvězdy, jeho kapele Screaming Trees se nedařilo prorazit nad rámec větších klubů. A jeho uhrančivý podmanivý hlas na ty nejlepší písně, které měl nazpívat, teprve čekal. On sám se přitom propadal do zničující drogové závislosti. Knižní paměti, které dokončil pouhé dva roky před smrtí, jsou podobně nelítostné, ironicky kousavé a bluesové jako jeho texty.

Spíše než klasické rockové biografie připomínají sebedestruktivní prózy Charlese Bukowského či drogové vzpomínky Jima Carrolla. V Laneganově knize, která líčí výsek orámovaný na jedné straně dětstvím a na druhé straně odvykací léčbou na sklonku devadesátých let, chybí jakékoli pozlátko showbyznysu i velkolepý život celebrity. Naopak zachycuje nekontrolovatelný sešup po srázu, který slibného zpěváka promění nejprve v živořícího dealera a nakonec jej život s drogou připraví o bydlení a přivede na ulici. Čte se spíš jako zpověď, v níž vypravěč podává výčet svých špatných skutků. Ostatně i v tom je impozantní: nestává se často, aby autor autobiografie poskytoval čtenářstvu podstatně víc důvodů k odsouzení než k oblibě.

Hudba a první úspěchy Screaming Trees se Laneganovi staly prostředkem, jak se vymanit z rodného zapadákova. Ovšem záhy zjišťuje, že se spoluhráči mu to neklape a za jejich hudbu se stydí. Rozhodne se to přetrpět a drogy mu v tom pomáhají. Zpívej pozpátku a plač je nemilosrdné zúčtování s promrhanými roky a Lanegan se nešetří, dokonce ani neprosí o čtenářský soucit. Nečiní mu potíže odhalit kdejaké selhání ani podrazy na ty nejbližší. Hořké jsou vzpomínky na den, kdy neodpověděl na telefonát Kurta Cobaina krátce před jeho sebevraždou.