Z vyšehradské památky bude modřanský most odnikud nikam

Událost týdne

Ministr dopravy Martin Kupka v prosinci oznámil, že stát bude nehledě na masivní kritiku pokračovat v plánu na odstranění železničního mostu u pražské Výtoně pod Vyšehradem a nahradí ho novou konstrukcí. Most je sice památkově chráněn, Kupka ve spolupráci s hlavním městem nicméně vymyslel řešení hodné Werichovy královny Koloběžky: památka se zachrání tím, že se přemístí o pár kilometrů dál do Modřan.

Nechme teď stranou debatu, zda by ji nebylo vhodnější rekonstruovat a citlivě modernizovat na stávající lokaci. O tom se bude v následujících měsících hodně mluvit - včetně chystaného jednání Prahy s přísnými památkáři z UNESCO. Myšlenka, že památka neztratí nic ze svého kouzla tím, že ji převezeme někam jinam, je ovšem pozoruhodná sama o sobě. Zvlášť když mluvíme o Modřanech.

Tahle čtvrť je aktuálně centrem živelné developerské výstavby, která území mění k nepoznání. Kancelářské a bytové novostavby se posunují čím dál blíž k Vltavě, aniž by dávaly urbanistický smysl. Nýtovaný most tu má v duchu této nelogiky vést z jednoho břehu na druhý odnikud nikam. A kdo byl zvyklý na úchvatné panoramatické pohledy, které jeho oblouky nyní nabízejí s Vyšehradem v pozadí a s Pražským hradem v popředí, bude si muset zvyknout, že most bude rámovat pohled na plovoucí restauraci a zdymadlo.

Ano, cyklistům, kteří se po industriálním kolosu mají prohánět místo vlaků, bude možná dávat smysl. Ale zatímco na jeho původním místě je momentálně největší problém s tím, že je pro současnou dopravu poddimenzovaný, na nové lokaci a v nové roli bude naopak působit, že prostě nikdo zrovna nevěděl, co si počít s nepočítanými tunami železa, a tak je dal sem. Což je ostatně pravda.

V oklešťování hodnoty památky na její čistou konstrukci byli přeborníci komunisti. Když kompletně zbourali gotický Most, zachránili z něj pouze kostel Nanebevzetí Panny Marie posunutím sakrální památky o kilometr dál. Věřícím ji ale sebrali a předělali ji na galerii. Už třicet let je sice kostel v Mostě znovu vysvěcen, duch tehdejší památkové péče však očividně žije dál. Jan H. Vitvar

Album týdne

Po Plastových oknech (2019) a Pomazánkovém máslu (2021) přichází VHS. Názvy alb kapely B4 vždy působí sebeironickým dojmem, obvykle ale také hodně prozrazují o náladě, obsahu i přístupu k životu a tvorbě. A pokud se předchozí dvě desky zaštiťovaly produkty, které jsou vnímány jako laciné, neprestižní a náhražkovité, nostalgická novinka si do názvu vetkla retro videokazetu.

„A co ty o tom můžeš vědět, jaký to bylo v roce devadesát, jaký to bylo v roce osmdesát devět. Všechno je na těch véháeskách,“ prohlašuje Tomáš Procházka na hranici zpěvu a deklamace v úvodní a titulní (takřka) osmdesátkové disko skladbě VHS, která přináší optiku mezigeneračního dialogu, jež se následně line většinou nových písní. Procházka, který je současně divadelník i pedagog, si zde osahává možnosti toho, zda se dají vlastní nabyté životní zkušenosti sdělit někomu dalšímu. Zda o ně vůbec někdo stojí a zda je může pochopit. Jeho odpověď je hořce úsměvná: „Tak poslechni si rady starších. Trochu tý moudrosti, co můžeme ti předat. Všechno je na těch véháeskách, bohužel není už to na čem přehrát.“ 

Někdejší krautrocková čtveřice, která se na posledních třech albech odklání od hypnotických strojových rytmů a čím dál více se blíží klasické písňové formě, si na VHS připomíná pětadvacet let své existence, a tudíž snaha rozhlížet se a bilancovat není násilná. Nekompatibilní komunikace generací je tu metaforicky dána naroveň zastarávání technologií. Ze skladby Je to hezké se vyloupne hravý refrén upomínající lidovku, aby sloka konstatovala: „Jak je to snadné nevšimnout si, že kolem dokola svět se mění, na jazyk derou se písně staré a jiné učit už nechce se mi.“