Konec časopisu Vice, kapela Dukla, dokument o F1. Kulturní tipy redakce Respektu

Událost týdne

Propouštění stovek zaměstnanců a konec publikování jakéhokoli obsahu na doméně Vice.com. Toto rozhodnutí vydalo minulý pátek vedení společnosti Vice Media a de facto to znamená definitivní konec jednoho výrazného a generačně specifického vydavatelského domu, který nejlépe reflektoval to, jak se v uplynulých třech dekádách měnily mediální zvyklosti a vkus mileniálského publika.

Vice se zrodil jako punkový fanzin v Montrealu v roce 1994, první okamžiky globální slávy pak prožil coby časopis rozdávaný zadarmo na cool místech ve velkých metropolích, jehož franšízy se prodaly do několika desítek zemí – česko-slovenská pobočka vznikla v roce 2009. Už od svého vzniku byl Vice koncipován jako divoký rokenrol překlopený do podoby časopisu. Jeho zakladatel a šéfredaktor Shane Smith řídil redakci jako kapelu na turné se všemi možnými drogovými skandály i sexistickým vystupováním. Byla tu tak přítomná mizogynie, ale také humor, nadsázka, drzost a plno kreativních nápadů.   

Přesto – nebo spíš právě díky tomu – se časopisu podařilo podchytit cílovou skupinu, která se pod vlivem prvních blogů a možností on-line publikování začala čtenářsky odklánět od etablovaných médií. Úspěch magazínu následně motivoval inovativní videoprodukci a vyústil v samostatný kanál Vice TV, o němž Shane Smith kdysi (a pochopitelně mylně) velikášsky prohlašoval, že bude konkurovat CNN. Vice zesměšňoval to, co se bralo vážně, a kdejakou hloupost bral s naprostou vážností. Tím se nejen odlišoval od všech ostatních médií, ale také jej to udržovalo v sepětí s jeho publikem. Nakonec se ale důraz na obsah náročný na výrobu, avšak přístupný zdarma ukázal jako neudržitelný. Tím spíš, že také hospodaření vedení bylo velmi rokenrolové.

Po výrazném okleštění serveru Pitchfork, který byl letos v lednu integrován do struktury pánského magazínu GQ, je tak Vice dalším vlivným médiem, které dokázalo v nultých a desátých letech provést mileniály dobrodružným dospíváním – a kterému už nebude dopřáno s tímto publikem zestárnout. Pavel Turek

Album týdne

„Je parádní, když hraješ a lidi tančí. To je jeden z nejhezčích pocitů, co jsem poslední roky na koncertech zažíval,“ řekl zpěvák Lukáš Vydra v nedávném podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. Právě tomuto pocitu a chuti publikum roztančit je zasvěcené nové – v pořadí druhé – album jeho kapely Dukla nazvané Stejný lepší.

Pražská trojice Lukáš Vydra, Josef Hradilek a Jáchym Krohe na něm pokračuje v posunu od jasně dané kytarovky ke kapele, která si může a chce dovolit nakládat po svém s každým žánrem. Proto se tu vedle postpunku, folku a trampské písně objevují i ozvěny klubové scény, speed garage a rapu. Mohlo by to působit jako nesourodý chaos, ale Dukla to umí sevřít do jednoho celku pocitem nostalgie a popisem světa viděného ve zpětném zrcátku, který je charakteristický pro texty Lukáše Vydry i jeho zadumaný pěvecký projev.

„Pátou noc v řadě venku toulám se. Vše je ztracený, vše se zas najde. Nula od nuly, vrána k vráně,“ zní v nervózně těkající úvodní skladbě Tutto passa, která je ukázkovým příkladem, jak Vydra umí z hovorově bezobsažných frází vytvořit působivé přemítání osamělého městského chodce, jenž si potřebuje utřídit myšlenky. Ačkoli hudba Dukly hledí vpřed a vyznává rozmanitost, v textech se objevuje především těžko uchopitelný stesk za předešlým večerem, za vztahy, které se rozpadly i za věcmi, které se udály před mnoha dekádami. Postpunkový singl Druhej břeh pojednává o přátelství, které se pomalu vytrácí, Prší třetí den, MZV a Zatím ok popisují smutek z blížícího se rozchodu i ten, který se dostaví po něm.