O principech

Když jsem před pár dny procházela kolem budovy Nové scény Národního divadla v Praze, všimla jsem si tam ve vitríně tří vlajek visících vedle sebe: ukrajinské, české a izraelské. Koná se snad na půdě Národního divadla nějaká česko-ukrajinsko-izraelská divadelní přehlídka? Jenže plakáty tam žádné nejsou…

Matoucí je v tomto kontextu už samotná práce se státní vlajkou. Vytáhne-li se totiž v divadelním prostředí, zpravidla se tím kriticky poukazuje na nacionalismus. „Deklaruje tedy vitrína ND nový obrat ke staré myšlence národa, kterou jsme předčasně poslali do důchodu s tím, že je to konstrukt?“ říkám si ve druhé vteřině sémiotického zmatku a hned nato něco ve mně hledá společného jmenovatele. Napadá mě cosi jako rčení: „Válčí se všude, jen vždy na jiných frontách (u nás zatím naštěstí bez lidských obětí)“ a hned bych si za tu hloupou paralelu nafackovala.

Společný jmenovatel se ukazuje jako slepá ulička, respektive je namístě jen v případě ukrajinské a izraelské vlajky, zatímco ta česká plní (jen) roli jakési asistentky - kamarádky, která drží ony dvě zbylé pomyslně za ruku, proto je uprostřed. Cítím, že jsem blíže tomu, jak je to celé míněno (byť stále nevím, zda hereckým souborem, ředitelem, či PR oddělením divadla), ale zmatek přesto trvá. Něco ve mně se ptá, proč se žádné další státní vlajky do vitríny ND (nikdy) nekvalifikovaly, a hned nato se vracím k myšlence společného jmenovatele izraelské a ukrajinské vlajky. Co jím je? Rekapituluji si, co o situaci na Ukrajině a v Izraeli vím. O solidaritu se slabším nepůjde, to by na místě izraelské vlajky musela být palestinská. K symbolické podpoře silové politiky státu, jenž svůj útok ospravedlňuje minulostí, naopak nesedí vlajka Ukrajiny.