S Ficem i Orbánem je dobré mluvit, dokud to oni sami vydrží

V Praze se po dlouhé době setkali premiéři takzvané Visegrádské čtyřky. Znovu se na téhle scéně objevili Robert Fico a Donald Tusk, které volby posunuly z opozičních lavic opět do premiérských křesel. Jako po každé vládní změně v některé členské zemi se vynořila i otázka, jestli má spolek Česka, Slovenska, Maďarska a Polska vůbec smysl. Teď v Praze ji vznesl samotný polský premiér Tusk, a to v reakci na skutečnost, že maďarská a po návratu Fica i slovenská vláda stojí na straně Ruska v jeho zločinné válce proti Ukrajině. A naznačil, že v rámci politické hygieny by možná bylo lepší spolek jménem V4 zrušit. 

To by byl zbytečný a nejspíš chybný politický krok. V4 není třeba rušit, protože žádného z členů k ničemu nenutí a je bezvýznamný – a rozhodně není tím, za co ho politici ve svých deklaracích označují, totiž místem k prosazování společných zájmů. Všichni znalci mezinárodního dění se shodují, že to je pozůstatek z devadesátých let, kdy nějaký společný zájem těchto čtyř čerstvě osvobozených satelitů Sovětského svazu skutečně existoval – dostat se do Evropské unie a NATO.

To, že se to povedlo, představuje nehynoucí úspěch, nicméně k dalším často zmiňovaným tématům jednání, jako je energetika nebo doprava, není potřeba mít organizaci s vlastním logem – politici a úředníci „čtyřky“ spolu mohou jednat v Bruselu, kde se beztak mají pravidelně setkávat. Na vzpomínkách ze života v komunistických diktaturách a v několika porevolučních letech se nic stavět nedá, a ty vzpomínky se navíc od sebe dost liší. Migrační krize z let 2015 a 2016, kdy se čtveřice premiérů společně postavila proti unijním partnerům a odmítla se účastnit společného řešení problému, byla výjimka a dějinná shoda. Kdyby v Česku či Polsku tehdy vládli Fiala a Tusk, nejspíš by tehdejší jednání vypadala jinak a žádný obraz jednotné V4 by nevznikl.