A co když Orbán Evropu zablokuje?

Trvalo to šest týdnů, vyžadovalo to hodiny a hodiny osobního nasazení na urputných přesvědčovacích schůzkách, než se to nakonec evropským lídrům povedlo a jejich maďarský kolega Viktor Orbán přestal blokovat unijní finanční pomoc napadené Ukrajině. Jeho loňské vyhrožování vetem dalo k ledu už schválený plán ostatních šestadvaceti členských zemí a postavilo ukrajinský stát před hrozbu bankrotu, ale pro Orbána byla ta vykukující katastrofa výhodná: tím víc na ceně totiž stoupal eventuální maďarský souhlas.

Budapešť, jak známo, na peníze pro Ukrajinu nakonec kývla – a podle šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen svým vydíráním nic moc nezískala –, ale Orbánovo veto od té doby slouží jako názorná ukázka, jak snadno může jedna unijní země ze sobeckých důvodů zmrazit třeba i osudové a spěchající rozhodnutí všech ostatních.

 Proč Orbán nakonec ustoupil, není úplně jasné. Podle Tomáše Weisse z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy Maďarsko nedokázalo svou odmítavou pozici udržet, protože narazilo na jasný odpor ostatních zemí. Orbánovi došlo, že politicky nemůže mnoho získat – výhody, o které usiloval, byly nedosažitelné. „Problém s Maďarskem netkví v tom, že něco blokuje, ale v tom, že právo veta zneužívá a vše cíleně komplikuje pro svoji vlastní, s věcí nesouvisející výhodu,“ říká Weiss.

Předvídatelným důsledkem celé záležitosti bylo, že případ velmi posílil debatu o tom, zda má právo veta v unijním hlasování smysl, když ho jde tak snadno zneužít. Což je důležité o to víc, že Unie v současné době zvažuje své rozšíření o Ukrajinu, Moldavsko a státy západního Balkánu. „Evropská unie s 30 nebo 36 členskými státy bude vypadat jinak, než jak vypadá dnes,“ řekl už loni v srpnu při návštěvě Prahy německý kancléř Olaf Scholz.

V projevu na půdě Univerzity Karlovy tehdy mluvil mimo jiné o tom, že pokud se EU má rozšířit – což je krok, který současná česká vláda vítá a vytrvale za něj lobbuje –, musí se reformovat, protože při zvětšení za stávajících poměrů upadne do neřiditelného chaosu. Jak by ale tyto změny měly vypadat? To je otázka, která se teď řeší. A každému, kdo při tom jako Česko stojí stranou, později nezbude než naskočit do rozjetého vlaku, jehož směr už nebude možné ovlivnit.

Pojistka, nebo nástroj k vydírání?

Podmínka jednomyslnosti v Radě EU – v hlavním rozhodovacím tělese spolku, ve kterém hlasují ministři členských států – platí jen u některých agend. Právo veta mohou ministři uplatnit v záležitostech považovaných za citlivé: daně, společná zahraniční a bezpečnostní politika, finance nebo třeba vstup nových členů do Unie. V ostatních oblastech platí princip kvalifikované většiny – věc je schválena, pokud pro ni hlasuje 55 procent států, které zároveň reprezentují dvě třetiny obyvatel Unie. Tento způsob se využívá u naprosté většiny hlasování – zhruba u 80 procent – a zástupci Německa, Francie a dalších států navrhují právo veta zrušit i u těch zbývajících, právě proto, aby nedocházelo k podobným situacím, jako bylo hlasování Maďarska o pomoci Ukrajině.

Odpůrci rušení veta se obávají, že by to vedlo k oslabení pozice jejich státu, jehož nesouhlasný názor k jakékoli důležité věci by pak bylo možné snadno přehlasovat. Faktem ale je, že to zase až tak snadné není. Systém většinového hlasování má svá pravidla a pojistky, jako je třeba blokační menšina. K té jsou potřeba jen čtyři státy, které musejí reprezentovat 35 procent obyvatel, a Česko v poslední době dokazuje, že když je aktivní, dokáže si svou pozici prosadit. Třeba při jednání o přísné emisní normě Euro 7 dokázalo sestavit skupinu států, která volala po mírnějších pravidlech – a byla úspěšná. „Stačí se podívat na statistiky hlasování – Česko je přehlasováváno v rámci kvalifikované většiny zřídka, naprosto výjimečně,“ říká zástupce ředitele think tanku Europeum a bývalý bruselský zpravodaj Českého rozhlasu Viktor Daněk.