Fico je agresivní vůči Česku a jeho publikum to od něj čeká

Tak velká vlna strachu o vztahy mezi Čechy a Slováky tady dlouho nebyla. A já musím přiznat, že se na ní také vezu. Ten strach mě přepadl v poslední době dvakrát. Poprvé v půlce ledna, kdy se Robert Fico vydal jako slovenský premiér na bratislavský hřbitov uctít Gustáva Husáka a viditelně se nestaral o to, jak jeho gesto poneseme my v Česku, kde je Husák nesmazatelně zapsán jako vrchní vykonavatel bolševické diktatury, která mnoha lidem ublížila. Fico sice mluví o tom, jak jsou vzájemné vztahy „plné přátelství a porozumění“, najednou však porozumění pro naše názory a zájmy ze strany slovenského premiéra chybělo.

Podruhé jsem se o česko-slovenské vztahy bál v únoru, kdy stejný pan Fico bilancoval dva roky ruské války na Ukrajině a výsměšně mluvil o „tupých projevech o tom, jak Ukrajina bojuje za naši svobodu a nezávislost“. Tedy přesně to, na čem svoji proukrajinskou politiku zakládají čeští vládní politici a prezident. A když Robert Fico prohlásil, že „jediným plánem Evropské unie je podporovat vzájemné zabíjení Slovanů“, bylo nemožné nevidět za těmito údajnými plánovači zabíjení Petra Pavla, Petra Fialu nebo Janu Černochovou. A nepamatuji si, že by někdo z česko-slovenských státníků v moderní minulosti mluvil o svých protějšcích s tak silně deklarovaným despektem.