Jsme tým

Ráno mě probouzí slabé zamrčení, já se ale jen otočím na druhý bok a pokouším se usnout. Po chvíli se mručení ozývá znovu – Anička je vzhůru. Sotva zavřu oči, zvučně zakvílí. „Ach jo,“ zamručím pro změnu já, když ze sebe prudce strhnu peřinu. Ségra se divoce houpe na zádech, skoro jako kolébka na rozbouřeném moři, hlasitě huláká a poslintané ruce drží křečovitě u úst. Vítá ráno.

Leží ve své „denní“ obývací posteli, kam ji rodiče přenášejí z ložnice, když se v noci vzbudí, houpe se, neusne a brumlá. „Bré ráno,“ ledabyle povzdechnu, zatímco automaticky zapínám rádiovou věž a vyměňuji promočený bryndák. Sestra spokojeně zažvatlá, melodie ji zklidňuje a mě taky. Hraje Coldplay, to máme obě rády. Lehce ji pohladím po vlasech a jdu se vypravovat do školy. Než stačím posnídat, přijíždí na skok z práce taťka, aby ségru odvezl do speciální školy poté, co ji mamka přebalí, obleče, nakrmí a učeše. Pevně a laskavě ji chytne do náručí a přes bytové schody ji snáší do auta. „Prosím tě, vem do auta tamty plínky, ve škole už jim došly,“ přívětivě na mě zahuláká z předsíně.

Už o tom moc nepřemýšlím a ve škole už vůbec. To jen občas, zamyslím se při vzpomínce na komentář spolužáka ze základky. „Já jsem ju viděl před kostelem, tu tvoji ségru, ona má takový divný ruce, jak s něma furt máchá v tom kočáře,“ uchechtl se. Ostatní se většinou jen dívají. Mnozí si při pohledu na Aničku nevědí rady, jsou zvědaví a čumí. Nikdy jsem jim na to nic neřekla, teď mám sto chutí zařvat: „Běžte už všichni do  p*dele!“ Nejpodivnější na tom je, že těm reakcím vlastně rozumím.