Při sledování hrůz další války na Blízkém východě je snadné propadat depresi. Region jako celek i nadále působí divoce a nestabilně. Takový pocit ale opomíjí důležitý posun, který se v něm poslední dobou odehrál a který může být zdrojem jisté dávky optimismu do budoucna: arabské státy, jež jsou teď lídry na Blízkém východě, hrají důležitou a konstruktivní roli ve snaze stabilizovat situaci a dosáhnout míru. To je ve srovnání s předchozími desetiletími zásadní změna.
Agendu arabského světa určoval po desetiletí Egypt, obzvláště to platilo za vlády charismatického prezidenta Gamála Násira. Jeho základní ideologií byl arabský nacionalismus se silným protiizraelským zabarvením. Další arabské státy, Sýrie a Irák, pak odsuzovaly Izrael stejně zapáleně. Často se řídily politikou „odmítání“, jež se stavěla proti jakýmkoli ústupkům židovskému státu. K jejich boji proti Izraeli se přidávala Saúdská Arábie a v roli ochránkyně dvou nejsvatějších míst islámu k němu přidávala náboženský tón. Saúdský král Fahd v roce 2002 podpořil telemaraton na pomoc pro příbuzné palestinských „mučedníků“ zabitých Izraelem, včetně teroristů. Vybralo se zhruba 100 milionů dolarů.
Dnes se Sýrie i Irák staly nefunkčními státy a přístup dalších významných arabských států ani nemůže být odlišnější. Zaprvé došlo k přehodnocení toho, které země jsou v regionu považovány za vůdčí. Zatímco dříve dominovaly kvůli své historii, velikosti nebo třeba armádám velké arabské země, dnes určují agendu neuvěřitelně bohaté země Perského zálivu. Země jako Egypt jsou běžně závislé na finanční i materiální pomoci svých bohatých sousedů. Zadruhé došlo k hluboké proměně názorů od arabského terorismu směrem k určitému druhu smíření a uznání Izraele.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
