Můj nejlepší kámoš deník

Máma je po nemoci a necítí se úplně nejlíp. Už dlouho. A v rámci zlepšení nálady jsem jednou navrhla, ať si píše deník. „A co bych si tam asi tak psala? Že jsem ráno vstala ve stejnou dobu, snědla stejnou snídani, přečetla si stejné noviny a dívala se na stejnou televizi?“ „No třeba. Proč ne?“ Máma pokrčila rameny – a já ji chápala. Syndrom „bílé stránky“ netrápí jenom spisovatele. Stojí před ní v panice i lidé, kterým třeba psycholog doporučil, aby si v rámci terapie zkoušeli psát deník (a že to doporučuje deset psychologů z deseti).

Jenže sednout si k sešitu nebo k počítači a začít psát, co se mi za den přihodilo a nad čím přemýšlím, zní někdy jako neřešitelné zadání. Právě proto, že člověk před sebou vidí onu hrozivě bílou stránku. A má ji zaplnit všemi těmi banalitami, které většinou dělá dost podobně nebo úplně stejně. A přesto i tyhle všednodennosti mají obrovské kouzlo. Přesně to popsala socioložka Jiřina Šiklová v knize Deník staré paní. „Na svůj věk jsem zdravá. A kdy jsem si vlastně naposledy uvědomila, že žiju docela dobře?“

Zato Lindgrenovi se mají fajn

Totiž i takové věci, jako že si v klidu můžete přečíst ty samé noviny jako vždycky, dát si snídani a pustit si televizi ve vytopeném obýváku, nejsou ani samozřejmé, ani banální. Tuhle situaci dobře zachytila světoznámá švédská spisovatelka Astrid Lindgren, která si začala psát své Válečné deníky v době, kdy nebyla spisovatelkou. Pracovala tehdy na cenzorském úřadě a schválně si zapisovala veškeré obyčejné detaily svého „úřednického“ života. Prožívala ho v relativním klidu a dostatku, ale všude kolem zuřila válka: „Žijeme si v našem nevybombardovaném bytě, včera jsme měli humra a játrovou paštiku. Tíží mě svědomí, když si vzpomenu na Francouze s jejich 200 gramy másla na měsíc.“

A tak Astrid Lindgren, aby ulehčila svému svědomí, sama sobě uložila úkol, že válečné situaci porozumí právě pomocí svých Válečných deníků. Od 1. září 1940 až do konce války si do nich nalepovala výstřižky z novin, kreslila mapy, studovala historické knihy a sama pro sebe analyzovala pohyby vojsk i svou vlastní psychiku. „Ach! Dnes začala válka. Ještě včera odpoledne jsme s Elsou Gullanderovou bodře nadávaly na Hitlera a shodly se, že rozhodně žádná válka nebude – a dneska!...“

Význam jejích deníků a každodenních věcí, které si do nich zapisovala, se po válce ukázal jako nedocenitelný. Lindgren totiž pracovala jako cenzorka dopisů: jejím úkolem bylo podchycovat vlastizrádné tendence. Považovala to za „necudnou práci“ a ve svých Válečných denících z těchto dopisů často cituje. Jsou to dojemná a dnes cenná svědectví civilistů postižených válkou, zvláště Židů. Její deníky pak také přispěly do veřejné debaty, která se ve Švédsku vedla o tom, zda Švédové věděli o osudu Židů. Lindgren si už v listopadu 1940 do deníku psala o koncentračních táborech v Oranienburgu a Buchenwaldu.

A na úplném konci války si budoucí nejslavnější švédská spisovatelka prorocky zapsala toto: „Rok 1945 přinesl dvě pozoruhodnosti. Konec druhé světové války a atomovou bombu. Zajímá mě, co si o atomovce budou myslet v budoucnu, zda předznamená novou éru lidstva nebo ne. K míru se moc utíkat nelze, atomová bomba na něj vrhá stín.“ Slova někdejší úřednice Lindgren jsou mrazivá. Stejný stín na lidstvo vrhají stejné bomby i dnes, o téměř osmdesát let později.