Nejstarší známí Evropané patrně žili na Ukrajině

Archeologickou lokalitu Korolevo Putinova válka zatím nezasáhla. Leží v relativním bezpečí západní Ukrajiny, bývalé Zakarpatské, nedaleko rumunských a maďarských hranic. Vědci tam teď kvůli problémům s pojištěním a dalším administrativním těžkostem nejezdí, leccos lze ale zkoumat i na dálku. Což se ukázalo právě teď, kdy velkou pozornost po celém světě vzbudily výsledky mezinárodního týmu vedeného českým archeologem Romanem Garbou. Díky nálezům z Koroleva se totiž opět přepisuje nejstarší historie osídlení Evropy.

Už od roku 1974 nacházejí archeologové v okolí tamního lomu, kde se těží sopečný kámen, ve vrstvách spraší (usazenin navátých větrem) a půd vzniklých v dávných dobách kamenné artefakty – celkem se jich tu našlo přes 90 tisíc. Léta ležely v depozitářích v Kyjevě, teď se ale Garba a jeho kolegové rozhodli ty z nejspodnější, nejstarší vrstvy nově datovat metodou založenou na kosmickém záření a jaderných reakcích. A vyšla najevo fascinující věc: kamenné nástroje z Koroleva někdo vyrobil před 1,4 milionu let, a představují zatím vůbec nejstarší doklad o osídlení Evropy zástupci rodu Homo. S trochou fantazie si lze představit, že v dnešním Korolevu sídlil před necelým půldruhým milionem let člověk – patrně Homo erectus, člověk vzpřímený – který měl před sebou panenskou, lidmi dosud nedotčenou divočinu celého evropského kontinentu.

Výsledky datování vyšly začátkem března v prestižním vědeckém časopise Nature a informovala o nich přední světová média. Zájem pocítily i přímo webové stránky Nature, kde se článek o Korolevu ocitl mezi deseti nejčtenějšími z šesti set sledovaných textů. Fascinující přitom nejsou jen poznatky, které lze z nálezu kamenných úštěpů, sekáčů a jader vyčíst, ale i to, co všechno o jejich dávných tvůrcích nevíme.

 V krajině habrů a paořechů

Druh Homo erectus se vyvinul v Africe – nejstarší nálezy z Jihoafrické republiky jsou staré dva miliony let. Byli to lidé s dlouhýma nohama a štíhlými boky, jejichž kostra se už velmi podobala kostře současného člověka. Lebka s plochým čelem, vystupujícími čelistmi a velkými nadočnicovými oblouky se od té naší naopak dost lišila.

Od krku dolů vypadali ale zhruba jako my. A na rozdíl od předchůdců rodu Homo, například australopitéků, dovedli erektové běhat. Do jisté míry zřejmě dokázali také lovit, byť se živili i mršinami. „Nejspíš šli po kořisti šelem. Buď predátory, třeba hyeny, odehnali, nebo počkali, až zvířata sama odejdou,“ říká Garba, který kromě Archeologického ústavu AV ČR působí také na Ústavu jaderné fyziky AV ČR.