Dělá se vám z někoho špatně? Nenechte se manipulovat

Cítit k něčemu odpor je neuvěřitelně silná negativní emoce, která dokáže vyvolat zvracení, záchvaty paniky nebo vzteku. Znechucení stojí na pevných evolučních základech, které nám pomohlo přežít tak, že činí odpudivými takové chutě, pachy a vizuální nebo jiné vjemy, jež souvisejí se smrtí, hnilobou nebo toxickými látkami. Když tedy začne vaše lednice zvláštně zapáchat a následně zjistíte, že důvodem je čtvrtka kuřete, která má již nejlepší chvíle za sebou, dělá se vám špatně z něčeho, nad čím jste ještě před týdnem nedočkavě slintali. A místo abyste zkažené maso snědli, vyhodíte ho.

Důležitou částí mozku, která popsaný proces pomáhá ovládat, je insulární kortex (část mozkové kůry, jež se podílí na vědomí a souvisí se zpracováním emocí – pozn. překladatele). Varuje nás před nebezpečnými patogeny v našem okolí, a stará se tak o naši bezpečnost. Pokud však dojde k jeho poškození, může náš pocit odporu zesílit, nebo naopak vymizet. Vědci to v roce 2016 demonstrovali v experimentu s pacienty trpícími neurodegenerativním onemocněním, jež postihuje právě tuto část mozku. V porovnání s kontrolní skupinou uváděli nižší míru znechucení při sledování televizních nebo filmových scén, v nichž se objevovalo něco odpudivého, například známá scéna z filmu Trainspotting, v níž hrdina loví drogy v míse plné lidských výkalů na „nejhorších záchodech ve Skotsku“. 

Podněty způsobující znechucení se v průběhu evoluce rozšířily z patogenů také na fyzické jevy a chování. Zhnusit tak člověka dokáže i situace, kdy někdo dělá věci, které mu silně vadí. Určité amorální skutky nebo názory, jež vnímáme jako nebezpečné, tak skutečně mohou vyvolat znechucení. Pokud například hodně záleží na ochraně životního prostředí, mohou se vám odporem téměř svírat útroby z člověka, který má podle vás naprosto odpudivé názory na znečištění přírody nebo změnu klimatu – skoro jako by šlo o něco nechutného, co jste našli nalepené na botě.

Pokud vám to začíná znít tak, že jde o nebezpečný mechanismus, protože reflexivní znechucení je možné zneužít k manipulaci ze strany bezskrupulózních demagogů, máte pravdu. Vědci ukázali, že politická debata skutečně dokáže ve veřejnosti aktivovat pocity znechucení a hnusu. A právě demagogičtí vůdci mají tendenci používat jazyk založený na znechucení z různých marginalizovaných skupin. Nacisté se o Židech často vyjadřovali jako o krysách, vůdci Hutuů nazývali ve Rwandě Tutsie před počátkem genocidy šváby. Zjevně se jednalo o snahu asociovat zmíněné skupiny lidí s tvory, kteří šíří nemoci, a vybudit tak ve veřejnosti štítivé pocity. 

To se však naštěstí u nás v civilizované zemi stát nemůže, že? No, vzpomeňte si, kdy naposledy někdo v politice, médiích, veřejném životě – možná dokonce někdo, s kým máte společné názory – zmínil, že druhá strana je „nechutná“, že protivníci jsou „odpad“ nebo „verbež“, nebo jejich postoje označil za „ideologický virus“. Taková slova mají stimulovat insulární kortex, vyprovokovat ve vás paniku a hněv, jež se pojí se znechucením – a s jejichž přispěním jsou pak lidé náchylnější k nenávistnému jednání. 

Znechucení všech barev

Politickým lídrům a ideologickým aktivistům vynikajícím ve schopnosti vyvolat znechucení je přitom těžké uniknout: v dnešním neodbytném mediálním prostředí útočí na vaši pozornost stále naléhavěji. Pokud se ale naučíte rozpoznávat jejich techniky, můžete se před takovými machinacemi účinně bránit. 

Zneužívat lidského znechucení k vyvolávání nenávisti je velmi manipulativní a odkazuje k osobnostním rysům nazývaným souhrnně pojmem temná triáda. Podle psychologů Delroye Paulhuse a Kevina Williamse je typické pro zhruba sedm procent populace, jež v mezinárodních studiích systematicky vykazuje rysy narcismu, machiavelismu a psychopatie. Pokud se s takovými osobnostmi dostáváte do styku v pracovním nebo soukromém prostředí, dokážou vám ze života udělat peklo. Lidi s takovými rysy zná ve svém okolí každý a tím či oním způsobem jimi trpí. Správná strategie je vždy držet se od nich stranou.

Není jistě pochyb o tom, že mnozí ideologičtí aktivisté myslí své snahy dobře a upřímně, a dokonce i ti, kteří tak nečiní, se nemusejí hned uchylovat k manipulativním metodám. Vědci ale tvrdí, že politika a aktivismus se jen hemží lidmi, kteří ve zmíněných rysech temné triády vykazují vysoké skóre. To může vést i k jevu známému jako „ctnostná oběť“, kdy se aktivisté snaží vydobýt si morální postavení spíše na základě tvrzení o špatném zacházení a utrpěných křivdách než na základě vlastních úctyhodných činů. Temné triády aktivistů lze nalézt jak na levici, tak na pravici, temné osobnosti se nacházejí jak na levici, tak na pravici, což mění naši demokracii v hobbesovský boj o moc a překrucuje snahy o dosažení pozitivních společenských změn do pomstychtivé kultury rušení (tzv. cancel culture).