Domácí videa z dob hajlování, hudební deník pohnutého roku, vyšívaný stůl. Naši kulturní favorité na víkend
Událost týdne
Jméno Johan Röhr nikomu nic neřekne, ale v řeči čísel je to jeden z největších hitmakerů současnosti. Na Spotify mají jeho skladby v součtu 15 miliard přehrání, což je více, než mají Britney Spears, Metallica, Mariah Carey nebo ABBA. Johan Röhr napsal něco ke třem tisícům skladeb pod stovkami různých pseudonymů – to proto, že mu nejde ani tak o slávu nebo hitparádové umístění jako právě o počty přehrání.
Úspěch dobře utajeného skladatele, kterého tisk odhalil minulý týden, spočívá v tom, že se jeho skladby objevují v mimořádně populárních relaxačních playlistech s názvy typu Peaceful Piano nebo Stress Relief. Lidé je neposlouchají s cílem objevovat novou hudbu, ale čistě utilitárně jako kulisu při práci, jídle nebo jako podklad pro zklidnění, při meditaci či před spaním. Důraz je v těchto playlistech položen na doprovodný, nerušivý charakter, nikoli na hudební kvality nebo případně hitový potenciál.
A tato situace jen prohlubuje dlouhodobý rozkol, který se na streamovacích platformách odehrává. Těžiště zájmu se stále více odklání od umělců, nezávislých vydavatelství a vůbec celého hudebního ekosystému, jež si dlouhodobě stěžuje na nedostatečné finanční ohodnocení za streamování. Pozornost platforem jako Spotify směřuje k pohledu na hudbu nikoli jako na tvůrčí činnost, ale jako na účelovou kulisu použitelnou k různorodým činnostem. A samy platformy o ní tak přemýšlejí a soustředí se na tento segment.
Souběžně s tím z hudební obce stále více sílí hlasy upozorňující na neetický rozměr vysoké poslechovosti podobných anonymních skladatelů, jako je Röhr, kteří profitují nikoli z toho, že by byl zájem o jejich hudbu samotnou, ale díky tomu, že jsou napojeni na oficiální playlisty.
Mluvčí Spotify na to v odpovědi deníku The Guardian stroze reagoval: „S rostoucí posluchačskou poptávkou po funkční hudbě vhodné k relaxaci, soustředění nebo studiu se stále více umělců a nahrávacích společností obrací k tvorbě takového obsahu... Každá smlouva, kterou s nimi uzavíráme, je unikátní, nekomentujeme žádná specifika, ale také nezakazujeme umělcům nebo kapelám, aby dělali hudbu pod svým vlastním jménem nebo různými pseudonymy.“ Pavel Turek
Dokument týdne
„Ještě včera na ulici zmlátili Němce za hajlování a dnes už se tak zdraví všude veřejně,“ shrnuje citát z deníku rychlou – a rychle přijatou – změnu v životech obyvatel Československa, která nastala od 15. března 1939 v Protektorátu Čechy a Morava. Občas náhlý, občas plíživý nástup nových poměrů zachycuje třídílný střihový dokument České televize My, občané Protektorátu. Nedělá tak prostřednictvím oficiálních záběrů, ale pohledem do soukromých archivů.
Režisér Ondřej Veverka pracuje se stovkami hodin domácích filmů natočených díky novému vynálezu vrženému i na tuzemský trh – osmimilimetrové kameře. Barevné záběry se tu střídají s černobílými, jako se v tomto „zemském ráji na pohled“ střídají roční období (a bezděčně připomínají, že kdysi v Praze zamrzala Vltava). Obrazy – často poetické – doprovázejí pasáže z deníkových zápisů, citace z dokumentů i udavačských dopisů. „Židovka Punzlová má rádio schované u obchodníka Zajíčka.“ Ty dodávají záchytnou faktografickou kostru toku obrazů. Od mobilizace, přes vytvoření exilové vlády, zavření univerzit, až po nástup Reinharda Heydricha – byla to slunečná neděle, ideální na výlet pod stan. Pořízené video kontrastuje s oznámením, jež bude mít hrdinské i tragické následky. I za protektorátu se dala prožít „nejhezčí dovolená ze všech“.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu