Nechci sedět v koutě

Proslov režisérky Darii Kashcheevy, který byl na letošních Českých lvech nevybíravě přerušen, upozornil na dilema umělkyň, které se rozhodnou mít děti. Kashcheeva poukázala na nevyhovující podmínky pro matky, které se odhodlají neobětovat mateřství svou tvorbu. V doplňujícím rozhovoru pro Deník N pak uvedla, že rodina je základ státu, ale ne osobností a osobního rozvoje. Přesto se od žen očekává, že mateřství, nebo touha po něm, bude na prvním místě, a to i na úkor nabytého vzdělání a let strávených v zaměstnání.

Ve filmovém průmyslu její projev zarezonoval. Filmaři a filmařky přispěchali s podněty ke změnám a osobními příběhy. Podporu přislíbila i Asociace producentů v audiovizi, která chce do budoucna vytvořit příznivé podmínky pro filmařky, které se chtějí po mateřské dovolené vrátit ke svým oborům. Proti Kashcheevě se ale také zvedla vlna kritiky. Lidé vytahují stopky, aby změřili, jako moc přetáhla limit děkovné řeči, pohoršují se nad tím, že na přebírání ceny za studentský film je příliš stará, ale i příliš mladá a bezdětná na to, aby se k tématu rodičovství vyjadřovala. Na prvním místě se řeší její účes, naléhavá podstata jejího sdělení bohužel až na posledním.

Ano, Daria Kashcheeva mluvila déle než předepsanou minutu. Ano, její projev nebyl vrchol rétoriky, ale pochybuji, že by to kdokoli z nás v cizím jazyce v živém vysílání zvládl lépe. Její slova, která vyžadovala velkou dávku odvahy, byla smetena ze stolu jako projev arogance, jako něco, co nikoho nezajímá. To, že je ženská zkušenost – tedy zkušenost poloviny světové populace – považována za cosi podřadného, bohužel není nic nového. Neustále je nám připomínáno, že nejsme schopny argumentovat a udržet myšlenku, že jsme emocionální a hysterické, a že kdybychom byly hezčí, nenapadaly by nás kraviny. Naše příběhy zkrátka nikoho nezajímají. A jestli je společnost schopna pošlapat filmařku s nominací na Oscara, jakou šanci máme my ostatní?