Zneužité metafory

Málokterá kniha vzbudila na Slovensku tolik kontroverzí jako debut Nicol Hochholczerové Tenhle pokoj se nedá sníst. Zkušenost sexualizovaného násilí prý přenesla do literatury příliš ambivalentně  – a její novela, ačkoli nominovaná na hlavní slovenskou literární cenu, měla tak být čtena ve školách jen za přítomnosti psychologa. Nedávno próza vyšla v češtině a domácímu publiku se naplno zjevil hlavní důvod kritiky. Tedy že nerovný vztah líčí příliš literárně.

Stárnoucí učitel, neúspěšný umělec a odvržený otec v jedné osobě a nezkušená talentovaná žačka se setkávají na hodinách výtvarné výchovy. Oba lační po životě, ale zatímco Ivan si nechce připustit, že je za zenitem, na Terezu vše čeká. On potřebuje někoho, kdo by jej tak lehce neprokouknul a obdivoval, ona pocit výjimečnosti a pozornost. Od prvotního vykání a nevinných rozhovorů se rychle sklouzne k důvěrnostem a tajnůstkářství. „A jaký to bylo, zeptá se, z černé bundy mi obrala už tři bílé vlasy, prý bych teď radši neměla nosit černou,“ vystihne autorka ve zkratce zlom ve vztahu učitel – žačka v rozhovoru s kamarádkou.

Ivanovy vlasy jsou jedinými viditelnými stopami, které na Tereze zanechává, a nacházejí se na mnoha místech textu; Tereza si je vytahuje z úst nebo střepává z klína. Je to dobře zvolená metafora – máloco kontrastuje s mládím a rebelií metalové holky oblečené v černém. Bílý vlas na ní ulpívá, když se za nimi zavřou dveře Ivanova bytu, když je z ní jeho poslušná holčička a obleče si rudé šaty, ve kterých se mu líbí. Stává se také důkazem, jejž rodiče nechtějí vidět, protože si myslí, že se s tím nedá nic dělat, když navzdory zákazu ve vztahu pokračuje. Takových sexuálně-fyzických metafor je v textu více (jedna tvoří i název knihy) a charakterizují intenzivní styl autorky blížící se poezii. Na jedné stránce se nachází často jeden odstavec či věta jako v deníku, jen silně stylizovaném.