Ruku v ruce s babičkou

V noci špatně spím, vlastně skoro vůbec. Usnu až k ránu, takže když mi zvoní budík, nemohu se probrat. Po vypravení dcery do školy se chystám za babičkou do nemocnice. Jsem docela nervózní, protože její stav se zhoršuje. Cestou za ní mi volá má sestra, že babička prý upadla do bezvědomí. Zrychluji krok a do půl hodiny jsem u ní. Dýchá ztěžka, má zavřené oči a zdá se, že nevnímá. Když přijdu až k ní, chytnu ji za ruku, pozdravím, dám jí pusu na čelo a vidím, jak mi drobnými, téměř neznatelnými pohyby dává najevo, že o mně ví a že je ráda, že tam jsem. Cestou sem jsem měla různé pracovní plány a pocit, že musím vyřídit spoustu věcí, což se dá zvládnout i z nemocnice. Nyní však usedám vedle babičky, chytám ji za ruku, hladím po vlasech a vše ostatní, kromě této chvíle, ztratilo na důležitosti. Ačkoli jsem to nijak neplánovala, vím přesně, co mám teď dělat a kde je moje místo. Čas přestává existovat.

Sedím tam a jen tak jsem. Za okny je výjimečně teplý a slunečný únorový den. Občas řeknu babičce pár slov, občas jí zazpívám písničku a nepřestávám ji držet za ruku. Její stisk je chvílemi silnější, chvílemi povoluje, ale kdykoli ruku oddálím, babička se probere a vyžaduje moji ruku okamžitě zpátky.

Hodiny běží a mně se vracejí vzpomínky na 45 let společného času s mojí babičkou. Na prázdniny na chatě, kde trávila většinu času v kuchyni, abychom my ostatní měli dostatek dobrého jídla na talíři. A když vyšla ven, pečovala o své květiny na zahradě, jejichž všechna jména znala latinsky. Vzpomínám na rána, kdy si pouštěla rádio Vltava, aby měla přehled o kulturním dění, což je jedna z věcí, která mi po ní zůstala. Až v dospělosti jsem dokázala ocenit její ženskou krásu, eleganci a péči o sebe. Ta se ukazuje i nyní v nemocnici, kdy už babička nemá sílu zvednout ruku, a přesto ji jednou za pár hodin ještě v sobě najde, aby si pročísla a upravila vlasy. Hlavou mi běží také obrazy z mnoha našich návštěv kaváren, neboť to je vášeň, která nám byla společná a držely jsme se jí do posledních jejích chvil. Babička se životem, co si pamatuji, prozpívala. Nebyla profesionální zpěvačkou, ale hudbu a písně měla ráda. Zpívali si každý den doma s dědou lidovky, a když děda před dvěma lety zemřel, zpívala si dál. Znala píseň snad na každou životní situaci a neváhala ji kdykoli použít. Poslední rok a půl strávila v domově seniorů a zpívala i tam. Ke každé paní pečovatelce jí pasovala nějaká píseň. Byl to velký dar, který ji posiloval nejen v radostných chvílích, ale především pomáhal překonávat těžké okamžiky, jichž v posledních letech nebylo málo.