Nenechat se zastřelit

Je to přesně rok, co jsem na Facebook napsala post, který mě to u dost lidí totálně odepsal. Zněl: „Stejná skupina lidí, co jinak s oblibou tvrdí, že hranice nejsou důležité, by za neměnnost těch ukrajinských byla ochotna obětovat v podstatě neomezené množství dětské ukrajinské krve. Napadlo mě, když jsem se s kýmsi nemohla shodnout na tom, zda jisté město bylo ve dvacátých letech 20. století součástí Československa, Polska, nebo Ukrajiny. Shodli jsme se každopádně na tom, že o co jde, je lidský osud, který se na onom pomezí odehrál, a jeho protagonistka by každopádně tehdy jako máma od dětí volila mír, a to za jakoukoli cenu.“ 

Obdržela jsem obratem label Putinovy páté kolony a sítěmi kolovala výzva, nechť lidé již nikdy nečtou mé knihy. Ocitla jsem se mimo mantinely „slušných lidí“, zaznělo slovo zrada, respektive vlastizrada. Z odstupu i já vidím onu neobratnost, která si o něco takového koledovala. Ale i tak, jak tvrdili už spisovatelé Milan Kundera či Witold Gombrowicz ve svých denících: nezodpovědná není víceznačnost, ale její popření. 

Na onen starý facebookový post jsem si vzpomněla dnes v souvislosti s čerstvou ukrajinskou vyhláškou snižující věk odvodu ukrajinských branců na pětadvacet let a ptám se: Můžeme tedy začít mluvit i o tom, že jsou pátou kolonou i Ukrajinci, kteří se snaží vyhnout odvodu? A nebylo by v logice věci odeslat na frontu spolu se zbraněmi i ukrajinské „zběhy“ s českým vízem pracující v našich továrnách?