Autentický dinosaurus

Stárnoucí bílý muž. Heterosexuální, schopný obživy, bez žalů a neuróz. Kdysi fádní a běžný románový artikl, dnes možná i zvláštnost. Ivě Hadj Moussa však celkem přirozeně zapadá do galerie kuriózních podivínů, které v posledních pěti letech zkoumá. Předtím to byli rádoby vlivní influenceři, pubertální blackmetalisti či vesničané obcházející kolem domu hrůzy.

I Johanes Šoupa je prvoplánově vděčným protagonistou. Takřka padesátiletý obtloustlý chlap se živí vyklízením zaneřáděných prostor a po letech obnoví heavymetalovou kapelu. Po rozvodu má dceru ve střídavé péči, díky čemuž vzniká další variace na oblíbené téma generační propasti: zatímco on konzumuje poživačně uzeniny a pivo, dcera je radikálně eko-bio-digi, jak už dnes dospívající v románech psaných dospělými bývají. Johanes svůj příběh o cestě ke znovunalezení sebe sama nejen žije, ale i vypráví. A musí tak být vybaven – byť nemá formální vzdělání – senzitivitou, schopností sebeironického pohledu i bohatou slovní zásobou. Dějová linka stojí na líčení peripetií s obnovením kapely, z čehož plyne snažení o obnovu dalších vyhaslých ohnišť – ať jde o schopnost tvořit, snášet tlak publika, starat se i o jiné či zhubnout.

Snaha obrodit zanedbané, pivně stereotypní „já“ je dostatečně komická, takže první polovina skýtá řadu vděčných scén či dialogů, v nichž funguje humorné pointování a vzniká i zajímavý portrét stárnutí české generace X, který balancuje na hraně mezi směšností a smutkem. Rockeři jsou v tomto ohledu prostě vděčnější než učitelé. A s otázkou, zda dává smysl být sám sebou i tehdy, když se ostatním jevíte jako dinosaurus, lze dělat dost velké věci. Svižné tempo a jiskřivý humor některých scén a dialogů, založený na snaze vylézt z ulity a stát se opět tvorem společenským, ale vydrží jen v první polovině, dál se příběh dost útrpně vleče. Hlavní postavy jsou načrtnuty karikaturně a zůstávají na povrchu. Vrší se popisy scén, kdy skupina zkouší či koncertuje, ale příběh se tím jen protahuje.