Radost s Janou Kirschner, zločin jako umění a druhý život Kiss. Naši kulturní favorité na víkend  

Událost týdne

Jeden z trefných výroků připisovaných baskytaristovi Genu Simmonsovi zní: „Většina kapel chtěla být jako The Beatles, Kiss chtěli být jako Coca-Cola.“ Jeho Kiss o sobě od začátku nechtěli přemýšlet čistě jako o kapele, ale rovnou jako o globální značce. Pokračují v tom nyní i po odehrání svého posledního koncertu v rámci End of The World Tour.

Začátkem dubna oznámili, že prodávají svou kompletní diskografii švédské společnosti Pophouse Entertainment Group, jejímž spoluzakladatelem je Björn Ulvaeus z Abby. Prodeje celých hudebních katalogů se pomalu stávají zažitou praxí zasloužilých hvězd, které tím reagují na prudké změny v hudebním byznysu. K podobnému kroku se už odhodlali Bob Dylan nebo Bruce Springsteen, případ Kiss je ale v něčem nový. Kapela totiž dává Pophousu k dispozici nejenom svou hudební tvorbu, ale také vše ostatní, co spadá pod značku Kiss: tedy nepřehlédnutelnou image a další aspekty duševního vlastnictví v nejširším slova smyslu.

Plánuje se natočení celovečerního filmu o kapele, druhý život Kiss bude mít také podobu digitálních avatarů a nových nahrávek s pomocí umělé inteligence. Kapela, která valnou většinou sázela na koncertní spektákl, tak nehodlá od výpravných show upouštět ani ve chvíli, kdy už sama nebude stát na pódiu. Kiss tak na jedné straně sledují trend, jímž se současný showbyznys ubírá. Hudebníci stále více sázejí na koncerty i další multimediální projekty vhodné pro on-line prostředí nebo kinosály. Na straně druhé se vše odehrává přesně v linii přístupu Kiss, jejž inspirovala Coca-Cola.

Málokdo je tak zručný marketér jako oni a jméno už v minulosti propůjčili více než pěti tisícům produktů od kávy přes kondomy až po rakve. Na aktuální otázku, zda je něco, s čím by jméno Kiss nikdy nespojil, odpověděl Gene Simmons takto: „Prodávat crack kokain pod značkou Kiss by asi nebyl dobrý nápad. A Kiss cigarety také ne. Ovšem zbytek světa je otevřený. Proč ne? Branding je zábava.“ Pavel Turek

Film týdne

Tajemná silueta muže táhne mrtvolu po schodech. Tímto temným obrazem začíná nová adaptace románu Patricie Higsmith z roku 1955 Talentovaný pan Ripley. Pro sérii na Netflixu však její autor Steven Zaillian vypustil z názvu „talentovaný“ a zůstal jen Ripley – pro muže bez přívlastků, kterým antihrdina bez skrupulí a bez identity je, je to ostatně výmluvné.

Ripley je od úvodní scény stavěný jako dvojí příběh. Příběh o předstírání, když se Ripley mistrovsky zabydlí v životě někoho jiného. Bohatého Richarda, jenž k rozladění rodičů utrácí peníze zahálkou v Evropě a jehož měl Ripley přesvědčit, aby se vrátil domů. Tom Ripley je muž, kterého je těžké najít. Kdo ho vidí a kdo vidí skrze něj, jsou otázky opakující se ve strnulých pohledech. Zároveň je to příběh (o) zločinu. A jak lopotná práce to je.

Zaillian s měnící se intenzitou pracuje s neustále přítomnou hrozbou Ripleyho odhalení. S rizikem, že se na něj přijde. Ať už na jeho podvůdky pro pár dolarů na nájem v ušmudlaném domě se sdílenou koupelnou, nebo na vraždu, díky níž mu spadne do klína luxusní život. Působivá černobílá kamera evokuje thrillery Alfreda Hitchcocka i evropskou kinematografii šedesátých let, v nichž se seriál odehrává. Zásadně sluší také zábleskům neblahé zlověstnosti v očích Andrewa Scotta (Moriarty v sérii Sherlock), který Ripleyho hraje, jako by jeho tvář nepatřila živé bytosti, ale soše z mramoru.