Jest to pečivo ploché

Když nevíme, jak začít historické vyprávění o nějakém jevu v českém prostředí 20. století, určitě neuškodí nahlédnout do Ottova slovníku naučného. V případě pizzy funguje skvěle – podle 19. dílu z roku 1902 pizza je „jídlo neapolsko-sicilské, koláč z pšeničného těsta chlebového, na nějž se kladou sardele, rajská jablka, měkký ovčí sýr, jemně krájená zelenina a sůl a nalévá hodně oleje“. Povšimněme si zejména sardelí uvedených hned na prvním místě, které dokládaly, že jde o neapolskou specialitu. Rozhodně tento popis odpovídal dnešnímu pojetí lépe než popis pizzy v odborném časopise Mlynář v roce 1931: „Jest to pečivo ploché, připravené z jednoduše mleté mouky, vody, oleje a trochy kvasnic. Peče se jako koláč na pánvi. Jest to velmi tažné pečivo, posypané trochou velmi hrubé soli. V jižní Itálii jsou pekařství spojena s výčepem vína, ve kterých se dostane jen taková pizza, potřená rajskými jablíčky, která se přikusuje k vínu, ponejvíce ještě teplá, ježto nejlépe takto chutná.“

Pizza v časech nedostatku

Po druhé světové válce nebylo potravin nazbyt, a tak lidé projevovali ochotu odložit své konzervativní návyky. O pizze se ale mluvilo zřídka. Výjimku tvořil odborářský deník Práce, který v roce 1947 v rámci snahy o zpracování úrody rajčat přinesl pozoruhodnou variantu na téma pizza v časech nedostatku. Těsto se mělo dělat z mouky, trochy vody a kousku přepuštěného sádla, mírně osolené. Na něj se pokládaly plátky rajčat, nastrouhaný sýr, nasekané sardinky nebo kousky sardelek. A co dál? V babicovském duchu se v článku uvádí: „Máte-li trochu oleje, pokropte náplň olejem, ne-li, stačí několik kapek přepuštěného sádla nebo másla, chcete-li, můžete použít margarinu.“ Pak přišlo na řadu koření – pokud ale tipujete oregano, mýlíte se. Tu pravou chuť pizze dodala majoránka.