Kolik dítě unese

Přemýšlím, kdy mi začal den. Jestli v 0.30, kdy jsem kojila poprvé, nebo ve 3.15? Dceři rostou zuby. Je 6.30, zvoní budík. Připravit snídani, svačinu, budit děti. Starší jsou samostatné, ale zase je honit z koupelny a odhánět od mobilů. Nejmladší dceru vypravuji na hlídání – zvládne to, ale stejně je to pro mě těžké. Ve spěchu se oblékám, mávám dětem a běžím. V přízemí kontroluji, jestli mám peněženku. Není tu. Vyběhnu pět pater a čas běží. Našla se, to je dobře – občanský průkaz budu potřebovat.

To už jedu tramvají, zklidňuji se a myslím na obě mámy. První potkávám vzápětí. Tváří se statečně. Přisedám za ní do auta a jedeme do vězení. Cestují oba rodiče a jejich osvojený syn, říkejme mu třeba Šíma. Adoptivní máma Lenka, neboli „srdíčková máma“, sedí vedle něj. Řídí táta Jirka, s klidem i humorem. My dospěláci jsme už ve věznici, kam jedeme, byli. Připravovali jsme „bříškovou mámu“ na setkání se synem. Šíma měl štěstí v neštěstí – když se o něj biologická máma nemohla starat, dostal se ke skvělým adoptivním rodičům. Šest let je v nové rodině, kde ho milují a přijímají se vším všudy. Rozumí jeho bolesti, kterou si nese z dob, kdy se sotva narodil. Vidí, jak si dává spoustu věcí za vinu, nesnese neúspěch a vnímá se jako špatný. Šíma si přál biologickou mámu Annu poznat, aby se jí zeptal, proč s ním nemohla být. Máma Anna se setkání bála, ale adoptivní rodiče Šímy mají opravdu velké srdce a dokázali jí vysvětlit, že je to pro Šímu moc důležité, že ho přijali i s jeho kořeny.

Jsme tu, čeká nás důkladná kontrola. Stojím bosky, jen občanský průkaz v ruce. V boxu venku zůstává i plyšový pes Šímy, nejsme na výletě, ale ve vězení. Procházíme areálem, žiletkový plot, dozorci, tváře za mřížemi. Čekáme v herně a rozptylujeme napětí. Přichází Anna. Nervozitu z představování boří fotoknihy. Čas plyne, přemýšlím, co zažívají všichni v místnosti. Konec pozorování, je načase připravit půdu pro to nejdůležitější. Vyzvu mámu Annu, aby Šímovi řekla, jak to bylo. Anna se synovi omlouvá, že brala drogy a nedokázala se o něj postarat, má ho z celého srdce ráda a ví, že udělala to nejlepší, když Šímu předala Lence a Jiřímu. Pojmenuje i vděčnost, že má tak skvělé rodiče. Šíma sedí jak přikovaný. Chtěl by plakat, je ale pořádný chlap po dědovi, tak nebrečí. Vrací se k fotkám a vzduch by se dal krájet. Čas ale běží – a já Šímu musím připravit na konec. Padá na něj smutek. V rukou svírá srdce, které mu jeho máma Anna ušila.