Samota Jodie Foster. Povídání se slavnou herečkou o její kariéře

Po většinu své filmové kariéry hrála Jodie Foster osamělé ženy vystavené tlaku. Mladou, začínající agentku FBI, která se v podzemí setkává se sériovým vrahem a kanibalem. Vědkyni vystřelenou do vesmíru – samotnou. Milou rozhlasovou hlasatelku, která byla znásilněna, její přítel zavražděn, a ona jde tvrdě po pachatelích. Matku, jejíž dítě zmizelo během letu přes Atlantik. Ženu, jejíž manžel se psychicky zhroutil, chce spáchat sebevraždu a mluví s ní jen prostřednictvím maňáska. To nejsou zrovna odpočinkové filmy.

Existují i výjimky. Podivný pátek (1976), jejž Fosterová natočila hned po Scorseseho drsném Taxikáři, byla rodinná komedie. Během osmapadesáti let u filmu, jež začala ještě, než nastoupila do školy, se však věnovala téměř výhradně postavám citově izolovaných žen, které musely usilovat o to, aby jim okolí důvěřovalo, a tvrdě bojovaly samy za sebe. Foster to dlouho vyhovovalo. Dlouho se vyhýbala rolím, v nichž by se musela příliš sbližovat s jinými postavami. „Chtěla jsem být ústřední figurou,“ řekla mi nedávno, když jsme spolu seděly v tiché zadní místnosti jedné restaurace v newyorské čtvrti West Village. Usmála se. „Měla jsem za to, že by mi to ostatní jenom kazili.“

Když se snažím vybavit její herecké výkony, vždy před sebou vidím její tvář, bledou a vážnou, uprostřed jinak prázdného záběru: Clarice Starling, která se snaží odolat vražednému pohledu Hannibala Lectera, doktorku Ellie Arroway uvězněnou uvnitř kosmické lodě ve filmu Kontakt. „Když se moje postava rodí, vymazávám jiné lidi okolo ní,“ uvádí Foster. „Říkám si: Proč musí mít tátu? Proč musí být vdaná?“ Jak říká, má sklon „zbavovat se ostatních tak dlouho, až se z toho stane osamělá cesta. A pořád v tom hledám vytříbenost a eleganci.“

Dlouhé putování osamělé ženy před kamerou se v jistém smyslu odráželo i v jejím vlastním pocitu osamělosti. Jako dětská herečka si brzy uvědomila, jaká muka může postavení celebrity přinášet. Usilovně se snažila chránit si svoje soukromí. Nepoužívá sociální sítě a ani nepropůjčila svoji tvář žádnému výrobku. Desítky let odmítala veřejně přiznat svou sexualitu, přestože o jejích vztazích se ženami média spekulovala. „Jsem osamělý, introvertní člověk, který má extrovertní, otevřenou profesi,“ řekla v roce 2021 listu The New York Times. „Nikdy bych si nemyslela, že někdy nastane čas, kdy se nebudu cítit osamělá. Je to moje celoživotní téma.“

Loni se však podílela na dvou projektech, u nichž se o osamělé cestě nedá mluvit. V nejnovější řadě seriálu HBO Temný případ představuje Foster polovinu dvojice – hraje zde šéfku policie, která s mladší policistkou pracuje na podivném případu. Při přípravě filmu se vzdala svého obvyklého požadavku: naléhala na scenáristku a režisérku Issu López, aby hlavní postavou byla její mladší kolegyně. Ve filmu Nyad, za který byla Foster nominována na Oscara, hraje Bonnie Stoll, trenérku a nejlepší přítelkyni Diany Nyad (v podání Annette Bening), maratonské plavkyně, jež se proslavila tím, že přeplavala z Kuby na Floridu.

Být pochopená

Film Nyad pro Foster znamenal nové, neprobádané území hned z několika hledisek. Je to skutečně vedlejší role: Stoll a Nyad jsou platonické životní partnerky, jež byly kdysi krátce milenkami. Jsou zcela propojené, ale Diana je v jejich vztahu jednoznačně tím „sluncem“: ambiciózní, lehkomyslná, náchylná věřit iluzím o své velkoleposti. Bonnie je „měsícem“, který zasvětil svůj život Dianě – pomoci, péči, přesvědčování a řízení. Je první lesbickou ženou, kterou Foster hrála. Stejně tak je pozoruhodné, že její výkon je z celé její filmografie nejodlehčenější. Její Bonnie je optimistická, uvolněná, opálená a rozesmátá. Oproti dřívějším rolím, v nichž byla často v sevření a plná napětí, je její postava plná pohody a dobré nálady.

Foster se mi svěřila, že roli Nyad přijala proto, že se chtěla dozvědět něco o tom, jak si udržet partnerství a vztah – tak jako Bonnie. Je to dovednost, kterou u sebe nepovažuje za přirozenou, a touží se zbavit alespoň částečně samoty, jež byla velmi dlouho součástí jejího sebepojetí. „Jako někdo, komu tolik záleží na soukromí, jsem posedlá snahou, abych byla pochopená.“ A to je, jak říká, její „celoživotní boj“.

Foster byla předčasně dospělé dítě a velmi dobře se dokázala naučit, jak podat požadovaný výkon. Hrát začala ve třech letech, její první rolí bylo nahaté batole v reklamě na opalovací krém Coppertone. Tehdy si nemohla vybírat, říká dnes – prostě jen dělala, co se od ní chtělo. Narodila se už po rozvodu svých rodičů. Žili v Los Angeles a její matka Brandy ji začala brát na konkurzy. Už když Jodie začala chodit do první třídy, stala se hlavní živitelkou rodiny – finančně podporovala matku a tři starší sourozence. Řekla mi, že Brandy, která až do jejích dvaceti řídila její hereckou kariéru, mívala často panický strach o peníze, a ten zaměřovala převážně na Jodie. „Bylo to tak. Kromě mě nikdo jiný nevydělával,“ popsala Foster.

Vynikala úplně ve všem: byla to skvělá studentka, skvělá zaměstnankyně, skvěle uměla najít, kam chce přesně směřovat. Jako dětská herečka byla díky své chytrosti a téměř světáckému jednání velice přesvědčivá; někdy až znepokojivě. V devíti letech ji při natáčení dokonce napadl lev. Tuto událost pak nevzrušeně předkládala novinářům spíš jako veselou historku. V roce 1975, když jí bylo dvanáct, ji režisér Scorsese obsadil do filmu Taxikář jako Iris, dívku, jež utekla z domova a začala se živit prostitucí. Do té doby hrála různé nicky v reklamách na zubní pastu Crest, přidrzlé děti z prérie i filozofující uličnice.

Její výkon v Taxikáři byl šokující svou propracovaností a komplexností – ani ne tak kvůli sexuálním motivům filmu, o nichž Foster v rozhovorech tvrdila, že ji nijak nevzrušovaly, ale proto, že postavu Iris zahrála neuvěřitelně sebevědomě, rafinovaně a vrstevnatě. Po uvedení filmu do kin pak na tiskových konferencích v zahraničí mluvila plynnou francouzštinou (ačkoli se musela zeptat, jak se francouzsky řekne prostitutka). Při rozhovoru pro časopis Interview si pak vyměňovala bonmoty s Andym Warholem, jenž jí nabízel Bloody Mary. Role Iris jí vynesla nominaci na Oscara pro nejlepší herečku ve vedlejší roli.

Musela se však také naučit, jak si chránit to, co je její. Vyprávěla mi, že když jí bylo třináct, pronásledoval ji štáb dokumentaristů, což nesnášela. Neprotestovala však, domnívala se, že je to součást závazku vůči kariéře a rodině. Když jí však kameramani nabídli, že ji a její přátele doprovodí do Disneylandu, šla s pláčem za matkou. Nechat se s kamarády natáčet v zábavním parku už na ni bylo moc, chtěla být jen dítětem, nenápadným a nesledovaným

Samo hraní jí přitom paradoxně připadalo jako prostor, kde má soukromí a má jej pod kontrolou. Vzpomíná třeba, jak se jí ulevilo, když pracovala a její matka zatím zůstávala v karavanu a četla si časopisy. Připadalo jí, že celá scéna a herectví, jež tam provozovala, jsou pouze její. „Nemohla proniknout do mého těla a získat stejný zážitek jako já. Mohla ode mě získat mnoho zážitků, ale tenhle jeden ne,“ řekla mi Foster. „V samotě je určitá slast… Neznám osamělejší pocit než ležet ve tři hodiny ráno v Prospect Parku v louži falešné krve a mít kolem sebe 175 lidí, kteří tam pořád něčím hýbou a tak různě – a přitom vědět, že nikdy neporozumí tomu, co prožívám.“