Mám vzdělání, pracuju, ale těžko vyjdu

Čtyřicátnice Markéta Kunešová se podle svých slov vždy považovala za příslušníka „bezpečné střední třídy“. Nežije si sice na vysoké noze, ale dělá, co ji baví, a její finanční situace je víceméně stabilní. S manželem a dcerou už roky bydlí ve vlastním bytě na kraji Prahy a oba jsou vysokoškolsky vzdělaní pracovníci respektovaných institucí – on je badatelem v Akademii věd ČR, ona projektovou manažerkou v Národní galerii. Během posledních tří let ale víra obou manželů v to, že patří do jakési finančně bezpečné zóny, utrpěla podstatné trhliny.

Kvůli vlně zdražování si najednou nemůžou dovolit životní standard, na který byli zvyklí. Nešlo rozhodně o luxus: občas si zašli na koncert vážné hudby, do kina nebo do bazénu, byli zvyklí dát si tu a tam ve městě oběd či kávu, jednou za dva roky vyráželi na dovolenou do Itálie, kde mohli přebývat v bytě půjčeném od známých. Masivní růst cen, který se prohnal Českem v posledních třech letech, tuhle perspektivu utnul a většinu ze zmíněných věcí si dnes již nemůžou dovolit. Kunešová si k práci v galerii přibrala ještě další – organizuje výtvarné kurzy – a oba manželé s velkým nasazením dohromady vydělají asi 46 tisíc korun čistého měsíčně. To je částka, která nedosahuje ani na celostátní průměr, ale před inflační vlnou se s ní dalo vyjít celkem v pohodě. Svou roli v tom hrál sociální kapitál v podobě sítě kamarádů rozšiřující možnosti řešení mnoha problémů a zásadním faktorem byla výhoda vlastního bydlení.

Dnes už to ale nestačí. Na dovolené v Itálii rodina nebyla tři roky, místo do bazénu chodí s dcerou do rybníka, koncerty i restaurace škrtli a vaří si doma jednoduchá jídla z potravin koupených v akci. „Nějak vycházíme, ale životní úroveň šla za poslední dva tři roky dolů. Najednou vidíme, jak je ten náš způsob života vratký. Co uspoříme, to zase utratíme. Na peníze vlastně myslíme pořád, a i když se v práci nezastavíme, tak to je najednou málo,“ říká Kunešová. Ještě před pár lety přitom měla pocit, že je ve svém oboru zkušeným člověkem na svém místě a teď bude sklízet plody svého úsilí. „Za tři roky mi bude padesát a přemýšlím, jestli si budu moci dál dovolit dělat to, co mě baví,“ říká.

Shrnuje tím pocity mnoha lidí, kteří se ocitli v podobné situaci: Jsou vzdělaní, dělají kvalifikovanou práci, a ačkoli nejsou vyloženě chudí, v posledních třech letech zjistili, že mají problém. Zástupci téhle skupiny, kterou bychom mohli velmi zjednodušeně označit jako střední třídu, svoji situaci řešili různě. Někteří začali výrazně šetřit na potravinách, zábavě i výdajích pro děti. Jiní si našli jinou práci nebo přibrali další. Někdo se přestěhoval do levnějšího bydlení. Kdo mohl, pokoušel se své dosavadní úspory ochránit před obří inflací. A mnozí hledali cesty, jak se nezhroutit z toho, že se jejich ekonomická situace citelně zhoršuje.

Dnes se zdá, že mohutná vlna zdražování konečně pominula, řada lidí si z ní ale odnáší lekci, kterou hned tak nezapomene. Vedle finanční situace totiž často ovlivnila i jejich vztahy, psychickou kondici a někdy i důvěru v systém. Tedy jakési jemnější společenské předivo, které statistická data nezachytí. V souvislosti s krizí se obvykle mluví především o nejzranitelnějších skupinách, které fatálně ohrožuje jakýkoli propad životní úrovně. Pozice střední vrstvy zpravidla nenabízí tak silné existenční drama, ale jde o největší „masu“ a ze zkušenosti víme, že je to zpravidla právě ona, kdo rozhoduje o atmosféře ve společnosti. A ve finále rozhoduje i volby.

Měl jsem to rád

Inflace v Česku letos na jaře klesla na dvě procenta a zvolna se vytratila z hlavních zpráv. Ekonomové při pohledu do zpětného zrcátka mluví o mimořádně dramatickém období, jaké Česko v novodobé historii nezažilo. Tak velký propad reálných příjmů nikdo z dnešních padesátníků nepamatuje. Analytik České bankovní asociace Jakub Seidler říká, že něco podobného se za poslední tři dekády stalo pouze v roce 2013 v souvislosti s tehdejší světovou hospodářskou krizí. Ale to se české reálné příjmy meziročně propadly o tři procenta. V uplynulých letech to bylo v průměru o devět procent, tedy mnohem víc. „To už jsou čísla, která se dotknou každého s výjimkou těch nejbohatších lidí,“ říká Seidler. Než si za své příjmy budeme moci znovu pořídit to, co v roce 2019, tak si podle jeho odhadů počkáme do roku 2026 nebo 2027.