Strašlivé dítě David Černý

„V té diskusi se ukázal jako naprosté hovado,“ napsal na sociální sítě ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu Marcel Fišer a má pravdu: David Černý se v páteční debatě České televize choval k šéfce oddělení správy veřejné plastiky Galerie hl. města Prahy (GHMP) Marii Foltýnové jako hulvát a na jejich závěrečném vzájemném vulgárním rozloučení se dá ocenit snad jen to, že si při něm oba v české haškovské tradici vykali. O sochaři se často říká, že je kontroverzní. Jeho sociální inteligence by však šla lépe popsat termínem enfant terrible, tedy strašlivé dítě: ještě ve svých šestapadesáti letech používá v komunikaci s okolím místo dospělých argumentů dětinské podpásovky.

Když ale Fišer svůj komentář rozvedl slovy, že Černý je „špatný a naprosto vyčpělý“ umělec, jehož tvorbu může chválit „maximálně někdo, kdo nemá o umění ani páru“, je to od hlavy krajské kulturní instituce taky pěkná podpásovka. K panu řediteli se navíc přidala spousta dalších respektovaných postav české kultury, a proto je namístě v záplavě odsudků Davida Černého upozornit na fakt, že ani v jeho případě bychom neměli vylít s vaničkou i dítě – jakkoli strašlivé nám může připadat.

 Úředníkům i politikům navzdory

David Černý se svým výtvarným talentem a originálním vnímáním dokázal proslavit, ještě když studoval UMPRUM. Po třiceti letech bychom u nás ale marně hledali autora (stačí se teď podívat na sítě), jehož dílo čelí tak ostrým odsudkům. A to dokonce včetně Milana Knížáka. Vedle Černého povahy za to může v první řadě četnost soch, které umísťuje do veřejného prostoru. Kdyby byl malíř, málokomu by vadilo, že z obrazů sestavuje jednu výstavu za druhou, návštěvě galerií se dá snadno vyhnout. Jen v pražských ulicích ale David Černý po revoluci realizoval na třicet soch, kterým se ve většině případů vyhnout nejde. To je skoro každý rok jedna nová instalace.

Pedagog Pavel Karous, který je jinak známý svým bojem proti odstraňování jakýchkoli děl ve veřejném prostoru z období normalizace, nyní Černého kvůli jeho produkci obvinil ze „zamořování vzácného veřejného prostoru“. Důvody sochařova bezkonkurenčního postavení v ulicích Prahy nachází v tom, že je prý „režimní“ umělec: Černého díla si podle Karouse „oblíbila pražská vládnoucí garnitura“, protože odpovídají jejímu „kolotočářskému a veksláckému vkusu“. Říká tím, že Černý má kamarády na důležitých místech ve vedení města, a to mu dovoluje vytvořit si na umění ve veřejném prostoru monopol.

Černého televizní debata se ženou, jež má umělecké obohacování tohoto prostoru na starosti, přitom ukázala pravý opak. Jestli něco neumí, tak dělat si přátele mezi úředníky. Co se týče politiky, s některými lidmi z pravice si sice svého času padl do oka (třeba s Alexandrem Vondrou v době mezinárodní aféry s Entropou), zároveň ale celých dvacet let soustavně otevřeně kritizoval vládnutí Václava Klause, respektive Miloše Zemana na Pražském hradě. Oba prezidenti přitom měli obrovský vliv na chod celé země, hlavní město nevyjímaje. Byl to mimochodem právě Zeman, kdo se v roce 2001 ještě v pozici premiéra a oddaného zastánce režimu Vladimira Putina zasloužil o to, že pátá městská část zrušila svůj souhlas s plánem Davida Černého umístit na Smíchov torzo ruského tanku nořícího se do země. Pomník se na plánované místo dostal až po sedmnácti letech, kdy nové vedení radnice v rámci padesátiletého výročí sovětské invaze plastiku povolilo.