Demetzovy Čechy

V Praze narozený americký spisovatel, překladatel, germanista, literární vědec, publicista a kritik. To všechno byl Peter Demetz (1922–2024), muž mimořádného životního intelektuálního výkonu, který přednedávnem odešel ve svých 102 letech. Ohlédnutí se za jeho dílem a osobností by si vyžadovalo mnohem hlubší ponor do všech jeho životních rolí a vyčerpali bychom se například na jeho výkonu literárního vědce. Především bychom ale museli k dílu samotnému přidat jeho kritickou a zároveň analytickou povahu. A to vše ještě propojit s mimořádnou vzdělaností.

Demetzův život jako takový je vlastně personifikovaným odkazem, který nás v posledních záchvěvech někdejšího pamětníka vracel do česko-německo-židovské Prahy před rokem 1945. Více než stoletý život totiž obsáhl nejen mnohé intelektuální texty, ale také nucené nasazení za světové války, smrt maminky v koncentračním táboře, následně též poúnorovou emigraci a úspěšné působení v cizině. A naštěstí pak také po roce 1989 návraty do českého veřejného prostoru včetně akademické půdy, kde jsem měl čest jej osobně poznat. Tehdy přednášel na Filozofické fakultě UK na téma „Gymnazista Bolzano prosí Libuši o ochranu a pomoc (1796)“, kdy nám předestřel fascinující svět zlomu dvou století.

Jedno ze svých děl nazval symbolicky Dějiště: Čechy a již v tom názvu je odkaz na přístup k domovině. Jde pro něj o místo, ke kterému máme vztah, aniž bychom ho odvozovali od své etnicity, náboženství, či dokonce třídního původu. Vůči svému domovu, respektive jeho vývoji byl přitom kritický, když se například ohlížel za zločinnými projevy nenávisti české „mlčící většiny“ bezprostředně po válce.