Máme vlastnit útočné zbraně?

Samonabíjecí puška AR-10, civilní model původně vojenské bitevní či útočné verze, se stala nejdebatovanějším symbolem vražedné tragédie na pražské filozofické fakultě. V Česku není zřejmě nikdo, kdo by neviděl její záběry v rukou pálícího útočníka. Je to zbraň, kterou zná většina občanů jen z filmů, už na první pohled vypadá velmi nebezpečně. Její legální verze dokáže vystřelit v několika vteřinách rychle po sobě dvacet nábojů, které jsou schopny zabíjet na mnoho set metrů. Vrah držel v ruce podle odborníků nejmodernější model AR-10, doplněný dálkovým zaměřovačem a opěrkou na přesnou střelbu.

Do chvíle uzávěrky tohoto článku policie nesdělila, zda vrah uvnitř budovy touto zbraní někoho zabil, podle odborníků je pravděpodobnější, že uvnitř vraždil „v budově mnohem praktičtější“ pistolí. „Útočná“ puška v jeho rukou na závěr vražedné mise při střelbě do ulic ze střechy fakulty ale okamžitě spustila debatu, jak je možné, že tady civilisté mohou vlastnit tak výkonný nástroj k zabíjení, k čemu ho potřebují a zda by nebylo lepší prodej takové zbraně zakázat či přísně regulovat, jak se to praktikuje v Kanadě, Austrálii či Velké Británii a ve většině členských států Evropské unie. Vše z důvodů, aby nebylo velmi efektivní vražednou zbraň možné zneužít při teroristickém útoku nebo při nevyzpytatelné zabijácké misi osamělého vlka, což je zřejmě český případ.

Česko má velmi liberální zákony na držení zbraní, které se tu léta těší podpoře politiků současné koalice i opozice, stejně jako nemalé části veřejnosti. Síla podporovatelů je tak velká, že prosadila změnu ústavy a od roku 2021 je tak nejvyšším zdejším zákonem zaručeno právo držet za zákonných podmínek zbraň na sebeobranu či obranu bližních. Hromadná vražda studentů a jejich učitelů v Praze ale k naší svobodě vyzbrojovat se válečným arzenálem připsala velký otazník.

Myslivci se zlobili

Vysvětlení, proč si masový vrah z Hostouně mohl bez komplikací koupit tak výkonnou pušku, leží v nedávné minulosti. Patnáctého března 2017 se na Václavském náměstí sešlo k demonstraci několik tisíc lidí, z velké části členů myslivecké jednoty. „Pod sochou sv. Václava byl poprvé opravdový posed, ještě nikdy se nesešlo tolik myslivců a majitelů zbraní, nikdy se nepropojily tak jednoznačně zájmy myslivců, sportovních střelců, prodejců zbraní, sběratelů, historiků, příznivců militarií a i běžných uživatelů zbraní. Všechny do hlasitého davu spojil protest proti úternímu odsouhlasení směrnice na omezení práv majitelů zbraní v Evropském parlamentu,“ napsal tehdy o události časopis Myslivost.

Majitelé, výrobci či prodejci civilních zbraní nebyli zdaleka jediní, koho „diktát Evropské unie“ pohoršil. Proti směrnici se zvedl téměř jednotný hlas politiků všech parlamentních stran. „S terorismem a s kriminalitou nelze bojovat zpřísněním pravidel pro slušné,“ říkala z opozičních lavic Jana Černochová (ODS), její politický protivník a tehdejší premiér Andrej Babiš (ANO) nazýval normu „diskriminačním zákonem namířeným proti českým vlastníkům zbraní“ a ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) slíbil, že ministerstvo „v obraně tradičních českých zájmů“ podá proti směrnici žalobu u Soudního dvora EU. Motorem militantního chování politiků i velké části veřejnosti byl čitelný strach z muslimských uprchlíků a například manželka prezidenta republiky Ivana Zemanová se tehdy v rámci propagace sebeobrany proti „migrantskému nebezpečí“ nechala vyfotit se samopalem v ruce. List The Washington Post tehdy české zbraňové vzepětí s narážkou na zdejší xenofobii popsal v článku s titulkem „Česká vláda lidem říká, aby si zabili teroristy sami“.

Nutno dodat, že ministerstvo vnitra podalo skutečně žalobu na diskriminaci ozbrojených českých civilistů a Soudní dvůr EU ji o dva roky později kompletně jako nedůvodnou smetl ze stolu. Zmíněná demonstrace pod posedem byla namířena proti něčemu, co směrnice neobsahovala. Na práva myslivců Unie nesáhla a výrobci, prodejci či držitelé zbraní byli nakonec kráceni na pomyslných právech jen minimálně. Unie doporučila například zakázat civilistům používání některých do té doby legálních výbušných projektilů, automatických zbraní schopných pálit dávky střel, střílecích tužek a omezila počet nábojů v zásobnících poloautomatických zbraní na dvacet.

To je případ vrahovy zbraně – „útočné“ pušky mohly mít do té doby zásobníky i na šedesát nábojů a jedna zbraň byla v rukou vykolejeného zabijáka schopna vyvraždit během minuty restauraci pro padesát lidí. A nešlo o teorii: směrnice začala vznikat v roce 2015 poté, co skupina teroristů povraždila střelnými zbraněmi v pařížském klubu Bataclan 130 lidí. To vedlo unijní komisaře k úvaze zásadně na území EU omezit dostupnost nebezpečných legálních poloautomatických pušek – ale po nesouhlasu především středoevropských a pobaltských zemí byla směrnice nakonec velmi změkčena.