Začalo to na Měsíci

Ten den pro mě začal už během předchozí noci. Přistání mise Odys- seus na lunárním povrchu bylo o jeden oblet kolem Měsíce odloženo, a tak se jeho čas posunul z přijatelných 22.30 na dobu až po půlnoci. Jako příležitostný fanoušek kosmonautiky jsem si první přistání soukromého modulu na Měsíci nechtěl nechat ujít, zvlášť když součástí živého vysílání na internetu měl být i přímý přenos z kamery umístěné na palubě. Všechno ale dopadlo jinak. Obrázky z přistání žádné nebyly, ještě půl hodiny po plánovaném čase ani nebylo jasné, že se vůbec podařilo, a nakonec se celé vysílání omezilo jen na záběry z řídicí místnosti. Byl jsem dost zklamaný a nemohl jsem pak dlouho usnout.

Ráno mě nepřekvapivě budík probudil nevyspalého a s bolestí hlavy. A to jsem se na dnešek tak těšil. Odpoledne jsme měli v plánu velkou rodinnou oslavu narozenin naší mladší dcery. Náladu jsem měl pod psa a nenapomohlo tomu také to, že starší dcera odmítala vstávat. Přesto jsem se pustil do své nové ranní rutiny, kterou je teď, když jsem na volné noze a nespěchám brzy ráno do kanceláře, i příprava svačiny pro dcery do školy.

Otevřel jsem lednici a na poslední chvílí zachytil padající krabici mléka. „Proč je ta lednice tak narvaná? A proč tam to mlíko zase někdo pořádně neuklidil?“ byly první myšlenky, které mi prolétly hlavou. „Uf, ale chytil jsem ho!“ objevil se paprsek něčeho pozitivního. Zároveň jsem si uvědomil, jak jsem právě sám na sobě aplikoval techniku takzvaného přerámování, se kterou jsem se seznámil v rámci koučovacího výcviku.

Pak jsem si ale všiml převráceného kelímku smetany na horní polici lednice. Byl již otevřený, víčko samozřejmě netěsnilo a všechen zbývající obsah se vylil. „To nééé!“ Postupně jsem vyndával obsah lednice na kuchyňskou linku a čím dál tím více naštvaný jsem si všímal, jak je snad úplně všechno zapatlané od smetany, které se nějakým záhadným způsobem podařilo protéct přes všechny poličky až dolů do přihrádek se zeleninou. Když mi pak ještě z ruky vypadla otevřená konzerva sterilovaných rajčat a obsah se rozprsknul po podlaze, bylo toho už moc. „Do pr…!“ neudržel jsem se a zakřičel slova, která běžně nepoužívám. Na svou ženu, která mi přinesla úklidový kbelík a omlouvala se, že už musí do práce, a nemůže mi tudíž pomoct, jsem vůbec nereagoval. Jen na dcery jsem štěknul, že dnes je do školy autem rozhodně nevezu, ať si jedou trolejbusem.