Žena, která zrodila plachého Venouše

Furt říkala, že ji zastiňuju. Teď by z té knihy byla šťastná,“ řekl mi v lednu v pražském knihkupectví a nakladatelství Kavka Jan Švankmajer, když tu křtil monografii své ženy Evy Švankmajerové Jsem malířka. Polovičky fenomenálního uměleckého páru se už bohužel zeptat nelze, zemřela před devatenácti lety. Pár týdnů po knižním křtu každopádně přišel Švankmajer ještě s jedním počinem, jímž se snaží její dílo znovu zpřítomnit.

V kutnohorské GASK probíhá až do srpna výstava Disegno interno, v níž mají obrazy Evy Švankmajerové v rámci jejich společné expozice o dost větší prostor i význam, než tomu u Švankmajerových doteď bývalo. „Všechno, co dělala, jsou vlastně její deníky, včetně obrazů,“ zdůrazňuje až intimní charakter její tvorby Švankmajer a má pravdu. Co tedy lze z těchto osobních poznámek dnes vyčíst?

Vítězství infantilismu

Pokud se skrz výstavní sály v Kutné Hoře vydáte kruhovou cestou po směru hodinových ručiček, hned vpravo narazíte na obraz Evy Švankmajerové Ptačice. V roce 1977 na něm namalovala děsivou lidskou tvář s tělem dravého ptáka, který prolétá temnou chodbou zužující se k osvětlenému oknu. „Kdo neměl švagrové, nepochopí,“ okomentovala dílo po vzniku sama autorka. Podobné vysvětlivky nám zanechala ke spoustě prací. Chtěla, abychom je nečetli jen jako mistrnou ukázku výtvarné imaginace vycházející ze surrealistické tradice, kterou si každý může interpretovat po svém. Ale také jako konkrétní lidskou zpověď.