Tančit se dá s míchačkou i Eliškou Junkovou

V pondělí 20. května večer skončí v Olomouci 27. ročník festivalu Divadelní Flora. Přehlídka vyvrcholí prvním českým uvedením inscenace Juices, kterou režisérka Kamila Polívková loni připravila pro Nationaltheater Mannheim. Její adaptace radikálního textu spisovatelky Ewe Benbenek o problémech imigrantek má v Německu úspěch: vedle olomoucké přehlídky ji letos mají na programu také divadelní festivaly v Mülheimu a Štýrském Hradci, prestižní rádio Deutschlandfunk Kultur označilo devětačtyřicetiletou brněnskou rodačku za „shooting star“ evropského divadla a zdejší scéna má tedy po – v německojazyčném prostředí už dlouhodobě etablovaném – Dušanu D. Pařízkovi další želízko v mezinárodním ohni.

Divadelní Flora Olomouc podobných inspirativních příběhů pravidelně přináší spoustu. Letošních dvanáct dní s bezmála sedmdesáti akcemi nebude výjimkou. Jak tedy vypadají postřehy z její první poloviny?

Z hlediště do krytu

Mottem akce byla letos Volnost. Pro mě osobně tohle téma nejvíc rezonovalo v souvislosti se dvěma performancemi tanečnice Darii Koval. Je jí osmadvacet a do ruské invaze žila v Dnipru vzdáleném na východě Ukrajiny ani ne 100 kilometrů od aktuální fronty. Po útěku před Putinovými raketami na západ Evropy čtyři měsíce netančila. Pohyb pro ni byl do té doby prostředek, jak s lidmi sdílet své štěstí, a to se během pár hodin z jejího života vytratilo. Ale pak ji na jednom z workshopů pořádaných v Polsku pro ukrajinské umělce přiměl ke spolupráci choreograf Maciej Kuźmiński.