Zvýšení daně z nemovitosti vyvolalo u veřejnosti silně nesouhlasné reakce. Měla vláda ve snaze zaplnit státní kasu raději zvýšit jiné daně a které?

Nikoli. Protože u nás rostou majetkové nerovnosti a hlavní část majetku domácností představují nemovitosti, je zvýšení této daně logické. Jeden příklad – pokud pan Dvořák vydělá 400 000 korun ročně prací, tak z těchto příjmů zaplatí přibližně patnáctiprocentní daň, ale pokud vlastní deset prázdných bytů a u každého se za rok zvýší cena o 200 000 korun, tak z výnosu ve výši dvou milionů korun nezaplatí nic, pokud byty bude držet dostatečně dlouho. Daň z nemovitosti u nás částečně nahrazuje chybějící daň z kapitálového zhodnocení, a tudíž není striktně zdaněním již zdaněných příjmů. Daň by ale měla více odrážet hodnotu nemovitosti i způsob jejího využití. Například by mohla být výrazně vyšší pro prázdné byty, a naopak nižší pro seniory, kteří v bytě trvale bydlí.

Vláda jiné daně už zvýšila. Například u řady položek narostla sazba DPH, spotřební daně, mírně narostla progrese u daně z příjmů fyzických osob, zvýšila se daň z příjmů firem, zaměstnanci nově platí z hrubé mzdy nemocenské pojištění, což je v podstatě další daň. Zvýšení základního koeficientu pro daň z nemovitosti o 80 procent se lidem logicky nelíbí, i tak ale zůstane Česko zemí, kde je podíl daně z nemovitosti na celkových příjmech veřejného sektoru podle propočtu PAQ Research třikrát nižší, než je průměr EU. Problém spíš je, že výpočet této daně by potřeboval reformu, aby více odrážela cenu nemovitosti a místo, kde stojí, a byla tak spravedlivější. Pokud vláda potřebuje ještě víc zaplnit státní kasu, měla by ucpat díry, jako jsou vysoké daňové paušály pro vysokopříjmové OSVČ, omezit rozbujelý švarcsystém a podívat se na výdaje typu dotace, třeba na stavební spoření.

Víme, že Česko je jednou z nejnerovnějších zemí Evropy, kde nejbohatší jedno procento vlastní stejné jmění jako dolních 90 procent. Potřebujeme progresivní daňový systém. Největší příjmy Česka nyní pocházejí ze zdravotního a sociálního pojištění, pak z DPH a spotřební daně. Tyto tři daně tvoří 70 procent příjmů státního rozpočtu. Majetkové daně tvoří méně než jedno procento příjmů, což je nejnižší v zemích OECD. Inspirací by nám mohla být zahraniční praxe, kdy se nízkopříjmovým domácnostem nechávají příjmy nezdaněné, aby nemusely žádat o dávky. Dává mi smysl zdanění nemovitostí podle jejich hodnoty s možnou kombinací se snížením daně z pronájmu.

Letošní zvýšení daně z nemovitosti vypadá jako výrazné, ale ve skutečnosti spíše jen dorovnává inflaci a hospodářský růst za období, kdy daň nebyla valorizována. Tato daň je navíc v Česku v porovnání s vyspělými zeměmi velmi nízká. Daně z nemovitosti obecně zvyšují náklady na bydlení, mají však spíše malé negativní dopady na chování domácností, protože z velké části dopadají na již existující pozemky a stavby. Jsou tak smysluplnou součástí daňového mixu.

Daň z nemovitých věcí by se měla zvednout ještě alespoň desetkrát. Máme obecně nezdravě vysoké zdanění příjmů a nesmyslně nízké zdanění majetku. To je ale mnohdy spravedlivější, hůř se mu dá vyhnout a na rozdíl od zdanění příjmů motivuje k efektivnímu využívání zdrojů. Vzpomeňme například tisíce nikam nevedoucích nářků o tom, jak přimět majitele prázdných bytů, aby je pronajali nebo prodali. Zdravá by byla také velká diferenciace výše daně mezi městy a jejich částmi. Mohla by pomoci k dnes nemyslitelné soutěži o občany mezi městskými částmi. A k tlaku na komunální správu, aby jim poskytovala servis odpovídající nákladům. Čisté ulice, kapacita ve školách a školkách, upravená zeleň…