Fascinoval, dráždil, přitahoval

Byl bezesporu inspirativní osobnost. Toto sousloví zní vždy trochu jako klišé, ale pokud tím myslíme člověka, který měl na lidi kolem sebe zásadní vliv a dokázal podstatně proměnit jejich způsob myšlení, pak Janu Schmidovi, který zemřel v pondělí 3. června ve věku sedmaosmdesáti let, takový titul náleží zcela právem.

Čirá radost ze hry

Jan Schmid byl člověkem mnoha tváří a talentů. Nespoutaná životní energie, nejen vitalita, ale skutečně proudící tvořivá síla chaoticky uchopující vše kolem sebe a proměňující to na jevištní gesto. Divadelník. Pro české divadlo jeden ze zásadních tvůrců 20. století. Celý život však také výtvarník, původně designér, sklář, který se k hereckému divadlu dostal přes divadlo loutkové. Právě v kombinaci výtvarné imaginace, živelné improvizace a v jistém slova smyslu loutkářského přístupu k hercům leží, myslím, DNA jeho osobitého divadelního myšlení.

Umění nevnímal jako něco, co pouze reprezentuje svět, nýbrž jako fenomén vytvářející svou zcela vlastní kvalitu, svůj vlastní vesmír. Nepokládal divadlo za narativní médium. Před mimezí, napodobováním, upřednostňoval hru. Respektive to tak vnímal celou svou bytostí. Divadlo v jeho podání žije primárně ze zdroje lidské pospolitosti, z hravosti, je to chráněný prostoročas pro otáčení smyslu, obnažování absurdit schovaných v zákoutí reality, pro čirou radost ze hry. To je zásadní posun v nazírání divadla, který si nese dál každý, kdo se se Schmidem nebo jeho Ypsilonkou na delší dobu potkal.