Jak se rodiny izraelských rukojmích vyrovnávají s tím nejhorším, co může život přinést

Může se nám zdát, že podobných příběhů už jsme slyšeli spoustu, ale je důležité neotupět k hrůze a absolutnímu zlu, které zachycují. Sedmého října loňského roku se Hersh Goldberg-Polin účastnil hudebního festivalu Nova, který se stal terčem útoku teroristů Hamásu. Spolu se třemi dalšími účastníky se rozběhl k autu a snažil se uprchnout směrem na sever. Jenže na silnici teroristé stříleli na řidiče, a tak Hersh spolu s kamarády hledal útočiště v nedalekém protileteckém krytu. 

Do prostoru přibližně 1,5x 2,5 metru se vměstnalo skoro třicet mladých lidí. Bojovníci Hamásu začali do krytu házet ruční granáty a natáčeli se u toho na GoPro kamery. Hershův kamarád Aner sedmkrát stihl granát zdvihnout a hodit ho zpátky dříve, než explodoval. Osmý mu vybuchl v ruce a zabil ho. 

Teroristé vrhali do krytu další granáty a zasypávali ho palbou. Když bylo po všem, leželo v úkrytu osmnáct mrtvých účastníků koncertu a sedm dalších se ukrývalo pod jejich těly. Hersh se spolu s dalšími třemi krčili u zdi a byli odhaleni. Teroristé na Hershe namířili zbraň a odvedli ho k pick-upu. Na jednom videu je vidět, jak se sám vyšvihne na korbu auta, i když mu levou paži kulka utrhla v lokti a z pahýlu trčí kost. 

Později téhož dne se o událostech dozvěděli Hershovi rodiče. V následujících sedmi měsících se Jon a Rachel Goldberg-Polinovi stali nejvýraznějšími zástupci rodin rukojmích, které neúnavně bojují za propuštění svých příbuzných. Kdo příběh jen trochu sleduje, pravděpodobně už viděl jejich rozhovor nebo záznam jejich návštěvy amerického Kongresu či OSN.