Single rap

Překladatelka Tereza Semotamová do své druhé knihy Radikální potřeby přenesla svou hrdinku z oceňované prvotiny Ve skříni, ale více než o pokračování se jedná o autofikční prózu o limitech single života.

Hana už nebydlí ve skříni, v níž po návratu z Německa vzpomínala a komentovala svět, ale v malém pražském bytě. Úděl samostatné domácnosti sdílí s vrstevníkem Fandou a nedobrovolně také s osamělou sousedkou trpící stařeckou demencí. Přátelství se sousedem připomíná sitkom: tuží je společné vaření, seriály, svěřování se vztahovými kotrmelci a sexuální napětí proměnlivé intenzity. Nedostupné bydlení je opět tématem, ale ne hlavním. Patří mezi jednu z odlišností, jež určují život singles, a další se přidávají s nastupujícím covidem. Setkávání s přáteli, navazovaní známostí, ale také kulturní vyžití a pracovní příležitosti přestávají být dostupné. Život se stále více přesouvá on-line, v textu přibývá přepisů rozhovorů z aplikací, počtů lajků a čekání na odpověď - a próza tak získává další jazykovou i významovou vrstvu.

Jméno hrdinky zazní nejvýše dvakrát a souvislost s předchozí knihou je spíše pomrknutím než podmínkou porozumění. Zároveň tenhle detail dobře ilustruje autorčin styl psaní. Stejně jako v informačně přetížené společnosti se tu mísí množství popkulturních, politických i literárních odkazů, směšuje se nízké s vysokým – a čtenář se musí rozhodnout, co je podstatné. Tahle eklektičnost je většinou zábavná, někdy nakažlivá, a především udává rytmus textu. Když se autorka nechá unést, text začne připomínat rap: „Koukám na seriál, mohla bych jet do Ikey, zařídit si byt, třeba i život, mohla bych uklízet, mohla bych toho tolik, ale já spotřebuju všechnu energii jen na to, že se rozhodnu nepoddat zmaru.“

Za veškerou hrou, tokem významů a hříček, „klauniádou problémů“ je ale něco podstatnějšího. Ironie, do které se vypravěčka nejčastěji utíká, tu není výrazem povýšenosti ani sebestřednosti, nýbrž zoufalství. Samota se proměnila v osamělost, beze slova ji opustil kamarád, ghostuje ji milenec a kola úzkosti se roztáčejí. Hana si uvědomuje, že se jí nedaří naplňovat své životní krédo – oživit hmotu, ducha. Motiv hmoty se v textu vrací vícekrát nejen proto, že je Hana sochařkou, má hlubší význam kreativity i limitů. Škoda, že není rozvinutější a hrdinčino umění je tu spíš zastřené.