Na zápasníky MMA Karlose Vémolu a Attilu Végha přišlo třicet tisíc lidí. Co veřejnost fascinuje na tomto sportu a stane se časem mainstreamovým?

Myslím, že MMA se časem stane mainstreamově sledovaným sportem (jestli už tomu tak není…). MMA je vlastně takovou hrou na boj, což je něco, co je blízké všem savcům (a především jejich mláďatům). Touto hrou se učíte, zjišťujete vlastní schopnosti a své limity, zvyšujete odolnost a trénujete vůli atd. Přibližujete se trochu opravdovému boji o život, a přitom vás chrání bezpečí pravidel. A tuto hru je samozřejmě zajímavé sledovat, i jako diváci pociťujeme část napětí, soustředění a silných emocí, které to doprovázejí. Prožíváme to prostřednictvím zápasníka. Fyzické zápasení, jako jeden z odrazů skutečného boje, je pro lidi fascinující možná právě kvůli tomu, že se tato hra na boj ve své fyzické podobě i s jejími pozitivy z našeho života vytrácí.

Tak velké množství lidí na zápasu MMA je u nás zatím nevídané. Oktagon MMA není sportovní svaz, ale spíš marketingová organizace. Dobře zvládnutý marketing „prodává“. MMA navíc nabízí to, po  čem je poptávka. Vidět rivalitu dvou mužů, jak se spolu fyzicky utkají – násilí a agresivita byly v dějinách lidstva vždy zajímavé a vzrušující. Každý z finalistů má svůj vlastní lidský příběh (deep human story), který cílí na diváka emočněji. Lidé se identifikují se svým hrdinou. Vždy bude někdo, kdo bude chtít vidět Vémolu vyhrát a kdo ho bude chtít vidět padnout. Přijdou oba. Už ve starém  Římě platilo pravidlo „chléb a hry“ , kterým si císař získával přízeň svého lidu. Stačilo jen třicet let na to, aby se z veřejností odmítaného ultimátního bojování změnou pravidel, přístupem a propagací stalo dnešní populární MMA.

Zruční marketéři nám předkládají příběh dvou soupeřů, kdy je již dlouho před zápasem vytvářeno napětí, často pocit konfliktu či křivdy, jehož logickým rozuzlením je souboj a teprve vítězství jednoho může ukončit spor a přinést satisfakci. Boj jako forma zábavy navíc oslovuje společnost, která se se současným válečným násilím musí vyrovnat. Ostatně původní olympijské disciplíny měly prapůvod ve válečném umění. Ovšem opakovaná traumata mozku, ke kterým nevyhnutelně dochází, mohou vést k nevratnému kognitivnímu deficitu. Potenciál tohoto sportu spatřuji v možném pozitivním efektu na regulaci násilí u mládeže v problémových lokalitách. Pokud se násilí přenese z ulice do tělocvičen, dostane pravidla a cílem se stane zvítězit, ne někoho zranit či paralyzovat, může být konečný efekt pro společnost přínosem. MMA se může stát sportem s důstojným místem.

MMA je něco, co je lidem blízké odjakživa. Porovnávání sil, hledání toho nejsilnějšího. Lidem se líbí to napětí, překvapení, zvraty. Zápas Végha s Vémolou byl skvělým příkladem. S Attilou jsem trénovala v Ofě a byl připraven perfektně. Čekala jsem spíše, že vyhraje. A přitom skončil ve druhém kole. Stejně tak Vémola, když zápasil s Pirátem, tak jsem nečekala, že prohraje, a už vůbec ne na K. O. A v tom je právě MMA super. Většinou zde nerozhodují rozhodčí na body, ale často to bývá K. O., nebo submise.Co se týká toho, jestli bude MMA časem mainstreamovým – tak to si myslím, že už mainstreamové určitě je. Vždyť vyprodaný Eden, před tím O2 arena atd. jsou toho důkazem. Určitě za to musíme poděkovat právě legendám, jako jsou Vémola nebo Attila.