U  nás doma bylo čtení poezie úplně normální, říká básnířka roku

 Její první básnické sbírky vlastně vůbec nevypadaly jako klasické knihy poezie. Debutový svazek napsala při biflování se na semestrální zkoušku z psychologie. Přeříkávala si texty nahlas a v jeden moment si všimla, že se slova spojují v malé celky, které znějí až poeticky, absurdně či zábavně.

„Napadá mě, že tomu pomohla únava a lehce změněný stav vědomí způsobený úmorným memorováním. Sbírku jsem nepsala s touhou vydat básnický debut, měla jsem hlavně chuť vyzkoušet podobnou práci s textem. Ta kniha neměla ani redaktora. Konzultovala jsem práci se svým tehdejším pedagogem, výtvarníkem a performerem Blahoslavem Rozbořilem. Radil mi například, abych šla naproti trapnosti,“ popisuje vznik své „neoriginálně geniální“ knihy Souborná zkouška Tereza Bínová.

Vždycky si psala podle svého a tematicky i formálně byla těžko zařaditelná. V literárním prostředí se o ní mluvilo v tom smyslu, že přes své silné dílo je jednou z nejméně viditelných básnířek – včetně toho, že není aktivní na sociálních sítích a vyhýbá se sebeprezentaci.

Když tak za čtvrtou sbírku Červený obr získala ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie, nezastírá, že tím byla hodně překvapená i znejistěná. „Nepíšete sbírku s tím, že budete soutěžit. Nakonec jste ale poměřovaná s lidmi, jejichž knížky máte rád a čtete je, dokonce třeba i s vlastním manželem, což je docela zátěžový proces. Zdůvodnila jsem si to tak, že je to určitý typ společenské smlouvy a že mi to samozřejmě dává povzbudivou zpětnou vazbu,“ komentuje Bínová své vítězství.