Za lepší časy

Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, z čeho to je,“ říká, „proč se cítím tak špatně. V noci jsem se budila a přes den mě přepadaly závratě.“

O menopauze se s Julií bavíme už přes hodinu i proto, že od ní v minulých týdnech po pětadvacetiletém vztahu odešel manžel. Julie říká, že je feministka a teprve tahle chemická hormonální bouře ji přiměla zamyslet se nad tím, nakolik nakonec přes to všechno nejsme pouhými biologickými bytostmi.

Psychicky nejkřehčí jsou ženy údajně těsně před padesátkou, než se přerodí do svého nového klimakterického já s jinou hormonální hladinou. Představuji si kampaň na sociálních sítích s ženami padesát plus s reelsy „yes, we can too“ nebo „jsem to pořád já“.

Jako společnost otevíráme témata spojená s nerovností a marginalizací těl a rozšiřujeme okruh tabuizovaných fenoménů, o kterých nechceme mlčet či dopouštět, aby byly důvodem studu. Zatím se ono otevírání týká víc žen než mužů, a to možná nejen proto, že jsou společenské kontrole vzhledu podrobovány víc nebo vůči nim jako společnost cítíme větší pocit dluhu, ale i proto, že jsou samy sdílnější. Své tělo ženy častěji chápou jako neoddělitelnou a samozřejmou součást sebe samých. Muži o své intimitě častěji až úzkostlivě mlčí.